Richard Wagner

 

Německý skladatel, básník a filosof umění. Z rodného Lipska odešel do Dráždan, kde získal základu hudebního vzdělání v proslulé Kreuzschule. Roku 1828 se zapsal jako studiososs musicae na univerzitu v Lipsku, kde ho hudební teorii učil houslista Gewandhausorchestru Ch. G. Muller, kontrapunktu tomášský kantor T. Weinlig. V Lipsku vznlikly první Wagnerovy skladby, klavírní sonáty, ouvertura k Schillerově tragédii Nevěsta Messinaká (1831), 7 skladeb ke Geotheově Faustovi (1832) aj. V té době již Wagner psal i první divadelní hry. Symfonie C dur byla jeho prvním veřejně provedeným dílem, jež zaznělo přičiněním F.D. Webera na koncertě pražské konzervatoře (1832). Wagner se již jjako devatenáctiletý pokusil o napsání opery Die Hochzeit (1832), kterou nedokončil. Divadlo a opera se mu však brzy osudem. Roku 1833 nastoupil na místo operního korepetitora ve Wurzburgu. Následovalo kapelnické angažmá u operních divadel v Magdeburku (1834) v Královci a v Rize (1837-39), kam odešel se svou první ženou, herečkou Minnou Planerovou (1809-1866). Souběžně s povinnostmi v divadle vnzikaly Wagnerovy opery Die Feen (Víly-1834), Das Liebesverbot (Záakaz lásky-1836), za pobytu v Paříži, kam uprchl před věřiteli Rienzi, der letzte der Tribunen (Rienzi, poseldní tribun-1840) a Der Fliegende Hollander (Bludný Holandan - 1841). Obě tyto opery se dočklay v Dráždeanech úspěšného porvedení, po němž následovalo skladatelovo jmenování saským dvorním kapelníkem (1843). V Dráždanech složil Wagner opery Tannhause und der Sangerkrieg auf der Wartburg (Tannhauser a zápas pěvců na Wartburgu - 1845) a Lohengrin (1848). Víly a Zákaz lásky byla ještě učnovská operní díla. Ke zralejším Rienzimu nalezl Wagner vzor v Auberově a Meyerbeerově velké opeře. "Holaňdan" je však již hudebně a dramaturgickým dílem, jež nese znaky budoucího velkého hudebního dramatika. Na strhující hudební výraz opery zapůsobily osobní zážitky z bořlivé plavby po Baltském moři. V řešení hudební formy klíčových výstupů nalezl Wagner příklad v dramtických scénách z Beethovenova Fidelia. JIž v Holanďanovi směřuje Wagner k dramaturgii opery jako dramatu. Tento proces pokračuje v Tanhhauserovi a uzrává v Lohengrinovi, v němž Wagner opouští dualistický princip recitativu a árie ve prospěch nekonečné melodie. Mnoho nového se objevuje i v harmonii a orchestraci díla. V partituře Lohengrina poprvé u Wagnera zaznívají příznačné motivy, cesta k souvornému hudebnímu dílu (Gesamtkuntswerk) je otevřena. Wagner, komponista a divadelník v jedné osobě, pomýšlíi na reorganizaci operního divadla jako veřejně přístupného média, jež chce demokratizovat. Jeho do značné míry utopické plány však vzaly po porážce dráždanského májového povstání (1849), jehož se zúčastnil, za své. Revoltující umělec, na něhož je vydán zatykač, musí z Dráždan prchnout. Nejdříve nalézá ochranu u F. LIszta ve Výmaru. Roku 152 se v Curychu ujímá Wagnera šlechetný velkoobchodník Otto Wesendock. Citový vztah k Wesendockově ženě Matildě Wagnerovu situaci natolik zkomplikuje, že musí z curychu odejít. V letech 1858-1863 žije v Benátkách a Luzernu. Vede neklidný život a upadá do dluhů. Marně hledá místo a město, v němž by mohl uskutečnit své smělé divadelní plány. K provádění děl, jež sám nejčastěji diriguje, zajíždí do hudebních metropolí, roku 1863 dvakrát i do Prahy. Nového ochránce nalézá v mladém Bavorském králi Ludvíku II. (1864), který se zasadí o provádění jeho hudebních dramat v mnichovské opeře. Wagner je však donucen z Mnichova odejít. Usadí se v Tribschenu nedaleko Luzernu (1866-72). Rovnováhu do jeho osobníhoi života vnese roku 1870 sňatek s Cosimou (1837-1930), dcerou F. Liszta a rozvedenou manželkou Hanse von Bullowa, jež se stalna dlouhá léta oddanou a inteligentní ochránkyní jeho uměleckého odkazu. Životní a uměleckou definitvu znamenalo Wagnerovo přesídlení do Bayreuthu (1872), kde se roku 1876 dočkla prvního souborného provedení tetralogie Prsten Niebelugův v slavnostní divadelní budově Festspielne hausu, určené výhradně pro jeho opery. Ctižádostivý a seběvvědomý umělec si je dobře vědom svého génia. Ani opakující se mezní situace ho nezlomí. Pokračuje cílevědomě v realizaci svého uměleckého programu. V letech 1851-1852 napsal v rpóze libretní předlohu k tetralogii Rind de Nibelungen (Prsten Nibelungůb). roku 1853 začal pracovat na partituře prvního dílu Rýnské zlato (Das Rheingold), roku 1856 dokočil prtituru Valkýry (Die Walkure). Práci na druhém dějství Siegfrieda však přerušil, aby se mohl věnovat kompozicic Tristana a Isoldy (1857-59). V tristanovi, jehož vznik podnítila nenaplněná láska k Matildě Wesendockové, složil své nejsubjektivnější dílo. Smyslově opojným a bohatě diferencovaným zvukem orchestru, důmyslnou prací s příznačnými motivy, chromatickou "tristanovskou" harmoníí a volnou polyfonií dosahuje účinu, jakého nedosáhl v žádném jiném díle. Roku 1860 přijal Wagner nabídku pařížské Grand Opera k uvedení Tannhausera. Přepracováním partitury se snažil vyhovět francouzskému vkusu. Přestože premiéra skončila skandálem, Wagner se nenechal od další tvůrčí činnosti odradit. Složil operu Die Meistersinger vo Nurnberg (Mistři pěvci Norimberští - 1867). Po dvanácti letech se vrátil k Siegfriedovi, kterého bez problémů dokočil (1871). Od podzimu roku 1869 se věnoval kompozici poseldního dílu tetralogie Gottardammerung (Soumrak bohů), roku 1874 je vpartituře celý cyklus hotov. Výrazové hudební formy rozměrného díla jsou uvedeny v racionálně promyšlený kompoziční celek. V složitýc vztazích osob, idejí a věcí je vše logicky skloubeno do hudební formy, jejíž páteří jsou příznačné motivy a jejich vpravdě symfonické zpracování. Poslední operu Parsifal (1882) označil Wagner za "posvátnou slavnostní hru" (Buhnenweinfestspiel), "Hudební drama" Prsaifala se spíše podobá lyricko epické symfonii, jejíž vnitřní mystický děj vysvětluje mluvozpěv (Sprechgesang). Parsifalem dovršil Wgner své umělecké dílo, tak jak si to přál a jak je po clý život prmýšlele a v šasové posloupnosti uskutečnil. Rienzi je v podstatě historická opera. V Mistrech pěvcích Norimberskcýh vytvořil Wagner na historickém pozadí středověkého města utopický obraz ideálě se spravující demokratické společnostiu, v níž důležitou vyrovanávající a integrující roli sehrává umění. Pro ostatní opery si vybíral látky ze starých bájí a opvěstí severského (Bludný Holanďan), západoevropského (Tanhhauser, Lohengrin) ale i kletského (Tristan a Isolda) původu, ze starogermánských mýů (Prsten Nibelugův) a ze starých křestanskcýh legend /Prasifalú. Wagner všechny tyto látky svým jedinečným libretistickým uměním ideově i obsahově obohatil a důmyuslnou aktualizací jim vtiskl sugestivní časovou i nadčasovou výpověd, v níž se vyslovil ke všem odvěkým problémům člověka jako jedince i ve vztahu k bližním, ke společnosti a přírodě. Ústředními tématy jsou pro něho láska a soucit oběť a vykoupení, věrnost a zrada, čin a jeho následky, zákon a svobodná vůle, bohatství a moc. Wagner tato témta rozvíjí jak v jejich individuálně lidském a mezilidském, tak ve společenském a politickém a v konečné perspektivě i v ekologickém a kosmickém (kosomologickém) rozměru. Účinnou, nesmírnou barevností orchestru, smělou harmonickou výrazovostí a zejména technikou příznačných motivů osvětluje psychologickoy prohlubuje tytyo náměty také hudebně. Wagner vytvořil pro svá libreta (zvláště v pozdějších operách počínaje " prstenem) originální básnický jazyj, který zakládá na prozodickém rincipu starogermánského aliteračního verše (Stabreim). Podle potřeby jej vvěšak kombinujes prosředky a postupy evropského přízvučného verše (uplatnění slovních přízvuků, koncový rým). Nepřítomnost tradičního veršovaného metra, zvláště však nestejná délka veršů s nepravidelným rozloženímalitwerací (které zároveň nesou i nejsilnější dynamický přízvuk)i nepravidelným počtem nepřízvučných slabik, umožnmily i rozvolnění pravidelného periodického rymického členění vokálních frází a tím i uplatnění deklamačního principu na bázi nekonečné melodie v přechodu od periodicky čelněné hudební věty k hudební próze. Významnou součást Wagnerovy tvorby představují jeho početné spisy, ve kterých esejistickou formou vykládá své názory a myšlenky O hudbě a umění, jemonovitě o operní tvorbě (Oper und drama -1851). (Zukunftmusik- Hudba budoucnosti-1860), o vztahu hudby a umění ke společnosti (Die Kunst und Revolution - Umění a reovluce - 1849), o politice a náboženství (Deutsche Kunst und deustche Politik - 1868, aj. Wagner ve svých spisech reauguje i na současné události, na nové vědecké objevy, zajímá se o filozofii a nechá se ovlivnovat filozofy, zpočátku L. Feuerbachem, později A. Schopenhauerem. Tvůrčí přátelství uzavírá s NIestchem, s nímž se však později rozchází. Především si však tím věím ujasnuje tvůrčí zásady, záměry a postupy, zvláště představy o opeře jako "hudebním dramatu" (sám však tento termín odmíta). Vytváří si tak teoretické předpoklady pro valstní operní tvorbu. Wagnerovy teoretické spisy obsahují mnoho poučnéhoa podnětného pro dnešní operu a hudební divadlo. Pro svůj často útočný a ironizující tón již dříve vyvolávaly a vyvolávají polemiku diskuzi. Týká se to především Wagnerova protižidovsky laděného pojednání Das Judentum in der Musik (1850), které bývá stavěno do souvislosti s antisemitismem nacistického Německa. Zaujaté odmítavé stanoviskoWagnerova pojednání o Židovství a hudbě nelze ničním omluvit. Na druhé straně se však nedá přehlédnout, že Wagner pozděi toto pojednání do souborného vydání svých spisů nepojal a tím se od něho do jisté míry distancoaval. Úzce také spolupracoval s židovskými hudebníky. Některé skladatelovy přenané výroky či interpretace však mohou sotva poškodti jeho ušlechtilým humanistickým poseltvím naplněné dílo, velikost wagnerova géni ajko hudebníka, divadelníka a myslitele v jedné osobě. Wagner vytvořil v dějinách opery a hudebního divadla opechu, pro níž bychom sotva nalezli obdobu. Ovlivnil své součastníky i budoucí generace. V díle velkcýh osobností neveld jeho vliv k elektrickému napiodobení systému. Staročechy pranýřovaný wagnerismus neznamenal v díle smetanově, Fibichově aj. nic jiného než přijetí operního principu jako hudebního divadla. Osobitě z Wagnera těžil N. Rimskij Korsakov. Wagnerův vliv nakonec přesáhl hranice hudebního divadla. Výrazné ohlasy Wagnerovi hudby a stylu jsou zvláště patrné v kantátovém a symfonickém díle A. Schonberga, G. Mahlera a A.N. Skrjabina. Pojmy tristanovske harmonie a tristanovský akord jsou ve výkladu moderní harmonie 20. století nezastupitelné. V dějinách hudby platí Wagner především za operního skladatele. Pro orchestr složil z vážnějších skladeb Faustovskou overturu d-moll (1840,1855, první čáast zamýšlené čtyřvěté symfonie) a programní skladbu Siegrfried Idyl (1870), již věnoval své druhé ženě k narození syna Siegfrieda. Cyklus písní 5 básní pro ženský hlas (1858), zčásti s doprovodem klavíru a zčásti komorního orchestru, složil na texty M. Wesendockové. Autobiografie Můj život, bohatá korespondence e Deníky vedené joho ženou Cosimou přinášejí obrovské množství dokumentů k pochopení lidské a umělecké povahy Wagnerovy.

 

Použitá literatura: Hudební slovník pro každého II. - Jiří Vysloužil