Sergej Sergejevič Prokofjev

 

Nahlédneme-li do Hudebních rozhledů z dubna roku 1953, naskytne se nám věru neutěšený obraz. Celé číslo je věnováno úmrtí J. V. Stalina. O Sergeji Prokofjevovi, který zemřel rovněž 5. března, se můžeme dočíst až v přespříštím vydání (hned po čísle cele věnovaném Gottwaldovi). Řízením osudu musí být odchod strašlivého diktátora připomínán ve stejný den, jako smrt možná největšího umělce, kterého pomohl zlikvidovat.
Přitom jde o skladatele, který ve zmateném a tápajícím 20. století představuje jeden z mála pevných bodů. Jeho dílo je malým zázrakem a na leckoho může působit jako zjevení. Dodnes je sice výročí Stalinova úmrtí připomínáno poněkud častěji, nebo alespoň hlučněji. Je ale mnoho důvodů věřit, že záře Prokofjevovy osobnosti je už navždy trvalejší, než Stalinův stín.

Mládí
Narodil se 23. dubna 1891 v ukrajinské vesnici Soncovka a jako každého mimořádně nadaného žáka ho škola vůbec nebavila. Ještě než byl roku 1904 přijat na konzervatoř, věnovali rodiče jeho vzdělání velikou péči - uměl tři jazyky a postupně získával vztah ke klasikům. Když absolvoval se špatnými známkami skladbu, nebyl spokojen a vystudoval ještě klavír a dirigování. Tam také našel mnohem příznivější podmínky pro osobní růst. Ve třídě prof. Jesipovové se stal vynikajícím klavíristou a záhy uznávaným interpretem svých vlastních děl. Sebevědomí a ctižádost mladého skladatele přiměly k rozhodnutí provést na absolventském koncertě svůj 1. klavírní koncert. Rubinštejnova cena, kterou dostal za interpretaci, nikoli za skladbu, byla na delší dobu jeho jediným jednoznačným úspěchem.
Když ale jako sedmadvacetiletý opouštěl Rusko, měl už za sebou řadu skladeb, z nichž některé ho později proslavily: Klasickou symfonii, houslový koncert, dva klavírní koncerty, Skythskou suitu, operní prvotinu Magdaléna a originální operní zpracování Dostojevského novely Hráč. Komponuje veden neomylnou vnitřní intuicí a neustále zkouší něco nového. Zhudebnil také Andersenovu pohádku o Ošklivém začátku - což je lehce zlomyslné a velmi výstižné podobenství o tom, jak se cítil na Petrohradské konzervatoři. Nastavil zrcadlo spolužákům, ze kterých povětšinou zůstaly jen kachny... Prokofjev vyrostl a patří mezi labutě.
První významnou zahraniční cestu podnikl v roce 1914 do Londýna. Setkal se tu z Ďagilevem, a slyšel tu Ravelova Dafnise a Chloé, Stravinského Petrušku i Svěcení jara. V Rusku záhy budily jeho skladby podobný rozruch jako Stravinskij v západní Evropě. "Místo duše má piliny, podobně jako Petruška," psalo se mimo jiné.


Světoběžník
Z Ruska odjel už po únorové revoluci roku 1917. Dva následující roky strávil v Americe, kde koncertoval a složil pro Chicago operu Láska ke třem pomerančům podle hry Carla Gozziho. Spojuje pohádku, komedii a satiru - a důležitou inspirací mu byly koncepce ruského avantgardního režiséra V. E. Mejercholda.
Už opera Hráč pojí akční realistické divadlo s dovednou psychologickou charakteristikou postav, a to nikterak jednoduchých. A dílo, do kterého se pustil hned po dokončení "Pomerančů", opera Ohnivý anděl, ukazuje na veliké tvůrčí rozpětí. Je komponováno v letech 1920 - - 1929 podle novely V. Brjusova a je skladbou nevídané emotivní síly, ovlivněnou ruským symbolismem přelomu století, je nejromantičtější a nejdémoničtější. Významná část opery vznikla v německém Ettalu, kde Prokofjev pobýval po dvouletém působení v Americe.
Teprve roku 1922 přišel do Paříže. Premiéruje tu svůj nejslavnější Třetí klavírní koncert (existuje nahrávka z 30. let s Prokofjevem u klavíru), ale nejdůležitější jsou samozřejmě balety pro soubor Sergeje Ďagileva. Nejprve Šut, pak Ocelový skok a Marnotratný syn. Po prvním uvedení Ocelového skoku, baletu inspirovaném futurismem na motivy ze současného sovětského Ruska, byl některými považován za apoštola bolševismu. Když se jej pak pokusil uvést doma, Svaz proletářských hudebníků to zakázal s tím, že se jedná o karikaturu socialistických idejí.
V Paříži se oženil se španělskou pěvkyní Linou Lluber a narodili se tu oba jeho synové. Nikdy se ale nepovažoval za emigranta a podnikl z Francie několik cest do Sovětského svazu. Pokaždé vyvolal rozruch, zájem, nadšení, ale i nesouhlas a závist. Důvody pro jeho pozdější perzekuce nemají jen politické pozadí. Na Prokofjevovi bylo zkrátka příliš znát, o kolik převyšuje své okolí rozhledem, intelektem, tvůrčími schopnostmi.
Čteme-li skladatelovy texty, mluví k nám člověk bystrého analytického intelektu, který je zároveň schopen pozoruhodně trefné sebereflexe. Měl rád přesnost a dochvilnost a dokonale si uměl rozvrhnout čas i síly. Kromě toho byl prvotřídní šachista, který se přátelil s mistry světa, jako byl Capablanka. Svou nejslavnější veřejnou partii ovšem sehrál s jiným nadšeným šachistou, s houslistou Davidem Oistrachem.

Návrat
" Mé inspiraci nesvědčí cizí vzduch, protože jsem Rus a to nejhorší pro člověka jako jsem já, je život v exilu. Mí krajané a já nosíme svou zem všude s sebou. Přirozeně ne celou, nýbrž jen malý kousek, právě tolik, že zprvu jen trošku bolí, pak stále víc, až nakonec na to umíráme. Nemůžete to pochopit, protože neznáte mou rodnou zem. Podívejte se ale na všechny mé krajany, kteří žijí v cizině. Nadýchali se příliš vzduchu vaší země. Já musím zpět. Musím opět vidět opravdovou zimu a jaro, které propuká od jednoho okamžiku k druhému. Musím slyšet, jak v mých uších zní ruština, musím mluvit s lidmi, kteří jsou mé vlastní tělo a krev, aby mi vrátili něco, co mi chybí: jejich písně, mé písně. Jsem v nebezpečí, že zajdu na akademismus." Tato slova, která v Paříži zachytil Serge Moreaux, snad mohou částečně zodpovědět otázku, proč se Prokofjev nakonec vrátil. Je to v každém případě věrohodnější důvod než všechny spekulace o tom, jaké výhody si od toho sliboval pro svou kariéru.
Dalším důvodem bylo rozhodnutí víc se soustředit na tvorbu. "Koncert jsem psal v nejrůznějších zemích; zrcadlí se v tom můj kočovný život. Hlavní téma bylo napsáno v Paříži, prvé téma druhé věty ve Voroněži, instrumentaci jsem dokončil v Baku a prvé provedení se konalo v prosinci 1935 v Madridě." Řeč je o vzniku Druhého houslového koncertu, o skladbě, na které rozhodně není znát nějaká roztříštěnost. Přesto toužil s tímto stylem práce skončit.
Při různých příležitostech formuloval ideál "nové prostoty" - není snadné říct, o co přesně se jedná. Jeden rys je ale velmi nápadný: rehabilitace melodie jako základního prostředku hudebního sdělení: "Hudební řeč musí být především melodická a melodie přitom prostá a srozumitelná; nesmíme ji však zaměňovat za popěvek či triviální obrat. Totéž platí o technice rukopisu i práce; musí být jasný a prostý, ne však otřelý."

zajatec stalinismu
Létu roku 1935 vděčíme za jeden z nejkrásnějších baletů v dějinách hudby, za Romea a Julii. Vrátit se však roku 1936 do stalinského Sovětského svazu po osmnácti letech strávených v cizině byl čin téměř sebevražedný. Komunistický režim sice umělce potřeboval, ale zároveň jim účinně bránil ve všem opravdu uměleckém. Zpočátku sice měl všechny výhody prominenta, a při jeho aristokratickém smýšlení mu to jistě nebylo proti mysli. V další sezoně mohl ještě vycestovat, ale zanedlouho mu byl odebrán pas a s ním i svoboda, na kterou byl zvyklý.
Jeho osudy za války jsou rovněž ukázkou pravé sovětské péče o umělce. Manželka i oba synové zůstali v Moskvě a Prokofjev byl spolu s dalšími "výkonnými umělci" internován do města Nalčiku na Kavkaze a posléze do Tbilisi. Odtud roku 1942 přejel do Alma Aty, aby mohl začít s Ejzenštejnem pracovat na filmu Ivan Hrozný. Film, který líčí krutého cara jako spravedlivého a hodného tatínka, je předobrazem jiných filmů, jejichž hrdinou bude Stalin sám. Přesto byla válka obdobím relativní tvůrčí svobody. Po další zastávce v Permu na Urale se na podzim roku 1943 vrátil do Moskvy. Od rodiny se odstěhoval a do konce života žil s přítelkyní Mirou Mendelssonovou.

Nejtragičtější období přichází po válce. Represe se stupňovaly a Prokofjev už neměl síly a hlavně možnosti se bránit. Přicházela jedna pohroma za druhou. Ždanovovská kulturní politika ho donutila veřejně zavrhnout prakticky celé své dílo. Byl vydán soupis několika "zakázaných" skladeb - což mělo ovšem za následek, že se jeho díla nehrála prakticky nikde. Jeho žena Lina byla zatčena a uvězněna. Kdykoliv mohli být zatčeni jeho synové, i on sám. Mnozí známí se ztráceli, jist si nebyl nikdo ničím. K psychickému vyčerpání se přidalo vážné onemocnění, které ho velmi omezilo v práci. Možná jediným světlejším místem je spolupráce s Mstislavem Rostropovičem na skladbách pro violoncello. Prokofjevův život po válce je příkladem umělce zničeného teroristickým režimem.
I osud režimem vynucených děl je zajímavý a dost charakteristický. S výjimkou hudby k Ejzenštejnovým filmům se totiž skoro žádnými režimu opravdu nezavděčil. Rovněž skladatelův syn Svjatoslav o nich mluví jako o směsi tragédie a sarkasmu. Například Kantáta k 20. výročí Říjnové revoluce byla hned po premiéře odmítnuta. Začíná sugestivním zhudebněním známého citátu z Marxe: Evropou obchází strašidlo - strašidlo komunismu. Slyšíme-li toto dílo dnes, působí přinejmenším dvojsmyslně.
Vedle toho ovšem vznikla i díla vrcholná. Po delší přestávce zkomponoval ještě tři opery: Semjon Kotko je příkladem díla, komponovaného pod nátlakem, kdy je slabomyslný budovatelský námět vybaven velmi pozoruhodnou hudbou. Okouzlující lyrická komedie Zásnuby v klášteře má podobného ducha jako Figarova svatba. Během okupace vznikla ještě velká operní epopej Vojna a mír podle L. N. Tolstého. Jeho smysl pro divadlo, stručnost a dramatický spád vytvořil spolu s melodickou invencí velmi zajímavou kapitolu dějin opery.
Ve čtyřicátých letech vznikla díla, jejichž skrytým programem je odmítnutí režimu: Šestá klavírní sonáta je obrazem tvrdosti a místy karikaturou vojenského drilu. V Sedmé a Osmé sonátě převládá nenapodobitelná "nesentimentální lyričnost". Zálibou v úsečnosti a rytmu by se Prokofjev dal připodobnit k Majakovskému. Jako básník v sobě ovšem má i velký kus Jesenina.
Když svou Pátou symfonií vyjádřil víru v moc lidského ducha, má to velmi málo společného s pyšným kultem techniky a ideologickým optimismem. Skladbou, která nejvíc odráží bolesti této doby, je třívětá Šestá symfonie. Byla přímo disidentským opusem, stejně jako obdobná díla Šoskakovičova.

Poslední klasik
Prokofjev dokázal říct něco podstatného téměř ve všech oblastech hudebního umění. Od klavírních miniatur přes skladby komorní až po velká symfonická a operní díla. Ve století, kdy umělci přeskakovali z jednoho -ismu na druhý, si dokázal udržet vzácnou vnitřní integritu, která vychází z minulosti a míří do budoucnosti.
" Jeho hru charakterizují mužnost, jistota, nepřemožitelná vůle, železný rytmus, obrovská síla zvuku, zvláštní ťepičnostŤ, bedlivě se vyhýbající všemu, co by bylo příliš zjemnělé a intimní. Přitom vládl uměním plně tlumočit posluchači lyriku, poezii, stesk, rozmýšlení, jakousi zvláštní lidskou vřelost, cítění přírody. Co platí o jeho hře, dá se říct i o jeho díle skladatelském," napsal slavný ruský klavírní pedagog H. Nejgauz. "Tento nejmoudřejší ze všech soudobých skladatelů má horoucí srdce," dodal by Ejzenštejn.
Možná nejpřístupnější úvod k Prokofjevově hudbě napsal skladatel sám ve své nedokončené autobiografii. Mluví tam o pěti liniích, ve kterých se jeho tvorba rozvíjí: klasická, novátorská, motorická, lyrická a "scherzózní". Bylo by ale chybou stopovat jen jednotlivé charakteristiky - nakonec je vždycky nejdůležitější celek. Tedy to, jak dovede spojit novátorství a klasičnost, živelnou energii a lyričnost do jednoho tvaru. Právě v tom se totiž nejvíc podobá velkým mistrům minulých dob: dovede najít harmonii mezi rozumem a vášní, myšlenkou a citem, vtipem a vážností a mezi osobním prožitkem a obecně platným sdělením. Mnoho důležitých otázek ohledně Prokofjevova díla však dosud nebylo položeno. A věru je co objevovat.

 

Použitá literatura: časopis Muzicus autorka: Jindřich Bálek

www.muzikus.cz