Jacques Offenbach

Když Isaak Eberst, rodák z Offenbachu, vyučený tiskař knih a pozdější učitel v Kolíně nad Rýnem, přivedl svého hudebně nadaného syna do Paříže, psal se rok 1833. Všemi zbožňovaný Cherubini ho nejdřív nechtěl za svého žáka - vždyť to byl cizinec. Ale když na pokyn otce zahrál kantilénu na violoncello, byl přijat.
Paříž tlustého krále Ludvíka Filipa se právě zotavovala z epidemie cholery, zažívala však neuvěřitelnou konjunkturu podle Huga "vařenou z vody". Vznikaly bankovní domy, průmyslové podniky i divadla, varieté, salóny zábavy. Paříž se baví, chce zapomenout na všechny bolesti - pádem Bastily počínaje a evropskou prohrou Neporazitelného Korzičana konče. Za pár let se dostává k moci republikán a princ Luis Napoleon, aby se ze synovce císaře stal prezidentem a pak "Dědičným císařem všech Francouzů". A zase hurá do boje! Krymská válka, válka v Sýrii, intervence v Indočíně, v Mexiku. Paříž se ale baví tím hlučněji, čím palčivější jsou problémy doma i v zahraničí. Paříž se pokouší - a úspěšně, hudbou a zpěvem přehlušit politické, ekonomické i vojenské šílenství.

Mladý Offenbach (to jméno otci přiřkli už v Německu, podle místa rodiště) vede život bohéma. Na bulváru des Italiens je veseleji než na konzervatoři. A muzicírovat za pár franků v orchestru Komické opery je příjemnější než donekonečna opakovat stupnice. Když se seznámí se skladatelem Halévym, uprosí ho, aby mu právě on dával další hodiny hudby. I když není známo, jak se jejich výuka vyvíjela, z několika dopisů mistra Halévyho starému Offenbachovi do Kolína je zřejmé, že právě tomuto umělci vděčí mladý violoncellista za hodně. I v budoucích pokusech uplatnit vlastní hudbu na jevišti byl mistr Halévy vždy Jaquessovým starším přítelem a pomocníkem.
Pomalu, opravdu velmi pomalu se dostávalo mladému skladateli úspěchů. Začíná koncertními skladbami potom, co zaujal hudební svěžestí, dostal první objednávku od Palais Royal na zhudebnění vaudevillu Pascal et chambord Jistější, i když malé výdělky přináší koncerty, muzicírování v salónech, kde uvádí díla cizí i vlastní. V jednom ze salónů se seznámí s Herminiou, dcerou španělského generála. Aby vydělal na slušné postavení hodné manželství s urozenou slečnou, odjíždí na turné do Londýna, kde jsou jeho koncerty poprvé opravdu veleúspěšné. Byl dokonce pozván na vystoupení před královským párem ve Windsoru a do Paříže se vrátil ověnčen první výraznou a pozoruhodnou slávou. V roce 1844 mohla být konečně svatba.
I když se Offenbach celý život pohyboval ve světlech šantánů, varieté a divadel obklopen půvabnými zpěvačkami a tanečnicemi, které sám s neuvěřitelným čichem pro talenty vybíral, i když v jeho blízkosti nebyla nouze o skandály, erotické hrátky, výstřednosti všeho druhu, skladatel prožil celý život s jedinou milující ženou Herminou. Od svatby, před kterou přestoupil ze židovské na katolickou víru, po poslední dny života byl obklopen láskou pěti dětí a kupou vnoučat.
Ale vraťme se v tomto rychlém exkurzu zpátky do mládí, do netrpělivosti tvoření. Byla taková doba. Salóny se staly středisky umění. Meyerbeer, List, Chopin, Rossini uváděli svá díla s nevšední slávou. Offenbach se zatím marně snaží o divadelní a hudební úspěch, kterým by se těmto velikánům vyrovnal.

Když Napoleon třetí otevřel v květnu 1855 v novém Průmyslovém paláci světovou výstavu, podařilo se Jacquessovi koupit dřevěnou boudu kouzelníka Lacaza nedaleko Champs - Elysés, v několika týdnech jí zrenovovat, najít autory, dát vyrobit dekorace, kostýmy, postarat se o reklamu, komponovat, instrumentovat, sehnat hudebníky, herce, aby mohl 5. června 1855 otevřít své Bouffes Parisiens. A to ještě, pro jistotu, se nevzdává stálého místa dirigenta v Comédie Francaise. O peníze byla stále nouze.
Pařížská smetánka si velmi rychle zvykla "konzumovat" Offenbachova rozmarná představení. Bouffes se staly módou a každý, kdo něco znamenal, to musel vidět. Jaquess měl navíc velké štěstí, když se dal dohromady s mladým Halévym. Byl to synovec velkého skladatele, ministerský úředník s o hromným smyslem pro humor, světák, bystrý pozorovatel pařížského "šumění". Stal se dlouholetým Offenbachovým libretistou a možná i díky jeho aktuálním satirickým textům byly počátky skladatelovy slávy tak ohromující.
Jednoaktovky - buffonérie a musiquettes psal dál, i když po světové výstavě svou boudu zavírá. Ne nadlouho. Nedaleko slavné Komické opery v ulici Choisseaul otevírá nové, dokonaleji vybavené divadlo. Teď už nebude dělat nic jiného, jenom se věnovat komponování, dirigování ve svém divadle a čeká ho sláva, jakou zažije málokdo ze živoucích. Je konec zadlužeností, nouze, která ho občas nutila skrývat se před věřiteli, je konec sbírání drobných za každé salónní vystoupení. Budou ho prosit mocní Paříže a on si bude vybírat.
Slovo operette (malá opera) pravděpodobně vymyslel Offenbach ve spojení s přípravou prvního veleslavného titulu - Orfeus v podsvětí. Halévy s ministerským kolegou Crémieuxem (který už napsal nejeden vtipný kabaretní pamflet) se pustili do libreta, byla tady však velká překážka. Nesmyslné zákony divadelní licence, které povolovaly hrát na jevišti jen dvěma, výjimečně čtyřem postavám najednou. Právě Offenbach vlastnil tuto licenci, ale jak lze zabydlet Olymp bohy, když tam mohou být jen čtyři herci? Byl to zdlouhavý zápas s administrativou, který skladatele vyčerpal, ale…vyhrál.
Úspěch operety byl ohromující. Ohromující byly i spory kritiků. Jedni ho zatracovali, druzí vynášeli na Olymp. Umělecká Paříž se rázem rozpoltila. O čem se však mluví, to plní pokladnu. Každý chtěl sporné představení s šokujícím pekelným galopem vidět. Vtipné repliky a obnažená stehna tanečnic vykonaly své dílo.
Po takové slávě je těžké stoupat ještě výš. Offenbach "vyměnil" libretisty a s Tréfuem a Jaimem připravili operetu Genoveva - zhudebněnou brabanskou pověst. A bylo to zklamání, téměř propadák. Zase však Štěstena stála při Offenbachovi. Potkává kamaráda z prvních let v Paříži, Meilhaca, příležitostního textaře, bravurního satirika a baviče slečen ve varieté. Spolu s Halévym tvoří ideální dvojici libretistů. Halévy tvrdí, že Offenbach se musí stát zrcadlem nové doby, Meilhac tvrdí, že doba a společnost se budou tvořit podle Offenbacha. A obojí se stalo, doba a skladatel se vzácně doplňují, aby díky vtipnému libretu a díky Paříži a Pařížanům vytvořili jedno z nejskvostnějších děl hudebního divadla devatenáctého století.
Offenbach je šťastný. Po čtyřech dcerách se mu narodí syn, konečně se stává francouzským státním občanem, stává se Rytířem čestné legie, má na to, aby si koupil luxusní vilu. V Opeře mu uvádějí balet Le Papilon (Motýlek), jeho (ne příliš zdařilé) dílo Barkouf se hraje v Opére comique.

Výsledkem spolupráce skladatele s Halévym a Meilhacem je deset operet, ze kterých šest se hraje úspěšně dodnes. Ovšem překrásný antický příběh o Parisovi a sličné Heleně, kterým započala Trójská válka, je v Offenbachově hudebním podání jenom jeden. Nebývalý zájem o tuto operetu, kterém měla premiéru ve Varietním divadle v prosinci 1864, byl ohromující. Kromě kvalit libreta i hudby podpořily zhudebněný příběh i šťavnaté šuškandy. Diváci a kritici ne náhodou poznali v Menelaovi stále komičtějšího "Císaře všech Francouzů na věčné časy" a v jeho frivolní Heleně císařovnu Eugénii. Paříž se bavila. A po Paříži Vídeň, po Vídni celý evropský divadelní svět. Offenbach ho ovládl svou hudbou, nespoutaným rozkošnictvím jevištních děl, jakoby nevážnou lehkostí, měřenou ovšem na lékárnických vahách talentovaného umělce.
17. března 1865 je datum otevření Theater an der Wien. Offenbach osobně diriguje Krásnou Helenu. 14. února 1886 je premiéra "Heleny" v brněnské Divadelní společnosti Františka Pokorného, v divadle na Veveří. Diriguje jí František Formánek.
Rok po pařížské premiéře premiéra vídeňská, za další rok premiéra brněnská. To taky prozrazuje něco o kulturním propojení Brna s Evropou konce devatenáctého století.

 

Použitá literautra: Měsíčník aplaus: Peter Stoličný