Bohuslav Martinů

 

V současné obnovené vlně zájmu o skladatele, kteří se nikdy nepřihlásili k avantgardě, je Martinů objevován nejen jako jeden z nejplodnějších a nejvšestrannějších skladatelů 20. století, ale také jako jeden z nejvíce svobodomyslných tvůrčích talentů. To ovšem neznamená, že by na své dlouhé cestě ke skladatelské zralosti nevstřebával do svých děl mnoho zásadních vlivů: francouzský impresionismus, Stravinského, jazz, neoklasicismus a anglický madrigal, stejně jako české a především moravské lidové písně. I přes tuto rozmanitost a šíři vlivů je však každá skladba Bohuslava Martinů naplněna jedinečnou hloubkou jeho osobnosti. Podle samotného Martinů byl charakter jeho hudby ovlivněn také neobvyklým místem jeho narození. Narodil se v Poličce, českém královském městě, v malé komůrce ve věži kostela, kde strávil prvních dvanáct let života. Po celý svůj život se snažil v hudbě znovu objevit přirozený "smysl pro prostor" a "čistotu formy", které ho v dětství obklopovaly. Nevyhnutelným řízením osudu proto v Praze jako student naprosto podlehl největšímu zjevení svého života, hudbě Clauda Debussyho.


K rozhodnutí hledat odborné vedení v Paříži u Roussela, přivedla Martinů touha opustit český "smetanovský kult" a nalézt v Paříži hodnoty, které obdivoval ve francouzském umění: řád, čistotu, rovnováhu a vytříbený vkus. Kosmopolitní Paříž roku 1920 se však změnila. Impresionismus již dávno nevládl hudební scéně, tentokrát to byla hudba Pařížské šestky, jazz a především Stravinskij, který Martinů ukázal, jak mohou být do hudebního umění přesvědčivě zpracovány folklórní motivy. To přivedlo Martinů ke komponování skladeb inspirovaných lidovou hudbou, počínaje pantomimickým baletem Špalíček. Stejně tak jako Stravinskij i Martinů záhy a s úspěchem koketoval s jazzem, například v Jazzové suitě a baletu Kuchyňská revue, nebo v opeře Tři přání. V důsledku hospodářské krize třicátých let obrátil svou pozornost ke komorní hudbě. Nejvýrazněji ovlivnil Martinů neoklasicismus s hudební formou concerta grossa pocházející ze 17. století. Ta se mu stala základem pro řadu nových děl komponovaných mj. pro dirigenta a mecenáše umění Paula Sachera a jeho Basilejský komorní orchestr. V předvečer podepsání Mnichovské dohody, která Martinů trvale oddělila od rodné země, zkomponoval i přes velké pracovní vytížení Koncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány. Odkryl v něm své hluboké emoce a bolest i přes zdánlivě nezaujatý postoj k politické situaci.

Klíčovým dílem Martinů třicátých let se stala "opera snů" Julietta. V tomto díle opouští svůj geometrický neoklasicistní styl, aby prozkoumal iracionální svět představ s jeho na fantazii založenou "snovou logikou". V hudbě, která je spojena se stále unikající krásnou Juliettou, použil Martinů harmonický postup, později nazývaný v martinůovské literatuře "Juliettin spoj". Tento spoj je převzat z jedné části Tarase Bulby Leoše Janáčka a je velkým momentem pozdních skladeb Martinů jako "ideé fixe". Ve Spojených státech pak Martinů usiloval o nový lyrismus, který nebyl v tehdejší soudobé hudbě nijak rozšířen. V období čtyřicátých let nabýval fantazijní prvek v tvorbě Martinů stále větší důležitosti. Symfonie z válečného období komponované pro americké orchestry jsou pozoruhodné svou spontánností, logickým uspořádáním celku, rytmickou svěžestí a silně synkopovanou melodií. Vzácnou harmonickou čistotu a především nedefinovatelnou "českou aurou" připomíná pozdní tvorbu Antonína Dvořáka.


V padesátých letech získal Martinů dostatečnou odvahu a našel i technické prostředky, které mu umožnily vytvářet díla plná fantazie a nespoutaného výrazu i při zachování smyslu pro formu. Tento umělecký přístup obohatil jeho pozdní velké kompozice jako jsou Symfonické fantazie (Symfonie č. 6) a průzračné dílo Fresky Pierra della Francesca, v nichž kultivovaná neoimpresionistická struktura předchází principy aleatoriky a navozuje nekonečný svět imaginace. Souběžně s těmito díly komponoval řadu skladeb s lidovými náměty, tzv. "pozdravy domů", které ilustrují jednoduchost a neobyčejnou čistotu výrazu. V posledních letech svého života se Martinů bez přehnané a závažné sentimentality začínal znovu obracet k základním otázkám lidské existence. Tato tendence je zřejmá v Řeckých Pašijích a v Eposu o Gilgamešovi a především v instrumentálních skladbách jako jsou Paraboly, Inkantace a Koncert č. 4 pro klavír. V pozdním období Martinů vyslovuje myšlenku, která pro posluchače 21. století stále více nabývá na významu:

"Umělec se stále ptá po smyslu života, svého vlastního i lidstva, hledá pravdu. Systém neurčitosti otevírá naše každodenní životy. Tlak mechanizace a uniformity je pro člověka impulsem k tomu, aby protestoval a umělec má jen jednu možnost, jak tento protest vyjádřit a tím je jeho hudba."

 

Použitá literatura: Stránky nadace Bohuslava Martin
© Patrick Lambert, 1997

In: Bohuslav Martinu. London,
Boosey & Hawkes 1997.