Giuseppe Tartini


Při vyslovení jména skladatele a skvělého instrumentalisty Giuseppe Tartiniho se vybaví automaticky housle. Jeho vklad do evropského houslového dědictví je velmi výrazný a trvalý. Byl však pouze částí, i když významnou, určitého řetězce. Do něho právě tak náležejí například Arcangelo Corelli, Antonio Vivaldi, Biaggio Marini, Giuseppe Torelli, Francesco Geminiani nebo Pietro Locatelli. Ti všichni dali houslím do vínku nádherná díla a posouvali vývoj kupředu. V době "boje o moc" mezi starými violami a progresivními houslemi a euforie z nových výrazových prostředků (col legno, pizzicato, ponticello, scordatura) se italští mistři příklonem ke znělejším houslím a budováním repertoáru zasloužili o rychlé etablování houslí jako symbolu své doby. Ostatně úžasnou inspirací jim jistě byly výrobky italských houslařů. Tartinimu patří v této vývojové spirále nepochybně čestné místo.

Mládí
Pár desítek kilometrů pod Terstem, na istrijském pobřeží Benátského zálivu leží město Pirano, kde se 8. 4. 1692 narodil v rodině florentského kupce Giovanniho Antonia Tartiniho a piranské rodačky Katariny Zangrado syn Giuseppe. Jeho otec byl v Piranu nejdříve úředníkem benátského solného monopolu a později klášterním syndikem. Matka pocházela ze staré slovinské měšťanské rodiny, takže Giuseppe Tartini byl vlastně částečně i Slovan. Otec chtěl mít ze syna duchovního, ale církev Giuseppeho nelákala a nakonec dal přednost studiu práv v Padově, v jedné z nejstarších evropských univerzit. Mocně ho však přitahovala hudba a nástrojem pro poznávání mu byly housle. V podstatě byl samoukem, například jeho učitel Terni se záhy proměnil v jeho žáka. Tartiniho život, zvláště pak mládí, provázejí pověsti a bílá místečka. Jednou z nich je například romantická pověst o tajném sňatku s Elisabetou Premadzore, neteří kardinála, před jejímiž příbuznými pak údajně měl utéct do Assisi. Faktem je, že studium na univerzitě nedokončil, žil nějaký čas v minoritském klášteře v Assisi a vylepšoval svoje houslové a kompoziční umění. (Napsal zde například první verzi proslulé Sonáty "Ďáblův trylek".) Zdá se, že ho silně ovlivnilo setkání s Veracinim, v jehož skladbách obdivoval chromatismy, neobvyklé dvojhmaty a harmonické postupy, smyčcovou a prstovou techniku. Seznámil se také s Geminianim a Viscontim a jeho umanutost po dokonalosti ho prý vedla k tomu, že cvičil i osm hodin denně. Aby realizoval svou vizi smyčcové techniky, prodloužil délku smyčce o šest centimentrů a předváděl pak neslýchané skákavé smyky. Vliv Itálie jako kolébky operního zpěvu se promítnul vedle vedení melodické linie i ve vlastním způsobu portamenta. Během pečlivého a alchymisticky přesného studia dvojhmatů objevil Tartini akustický jev nazvaný "terzo suono" - třetí zvuk; dnes tomu říkáme "Tartiniho tóny", ve fyzice "diferenční tóny". Existenční zajištění mu poskytovalo místo prvního houslisty v divadle v Anconě a hostování v kapele v Assisi.

Léta zralosti
Na jaře 1721 se Tartini vrátil do Padovy jako uznávaný hudebník. Byl jmenován prvním houslistou kapely baziliky sv. Antonia del Santo, jež patřila v té době k nejlepším. V době korunovace Karla VI. na českého krále byl v roce 1723 spolu s dalšími tehdejšími hudebními hvězdami pozván do Prahy. Přijel k nám se svým přítelem, prvním cellistou padovské kapely Antoniem Vandinim. Je dost pravděpodobné, že se v Praze seznámil s pražskými hudebníky, například se Zachem a Tůmou, a že zde vznikly některé jeho kompozice. Po návratu do Padovy pak už nikdy na delší dobu Itálii neopustil. Padovská kapela "Santo" plně stačila k jeho seberealizaci a sloužila mu jako hudební laboratoř v jeho neustálém tvůrčím hledání. Vedle mimořádného interpretačního a kompozičního talentu byl také vynikajícím pedagogem (založil proslulou "padovskou školu") a břitkým teoretikem. Jeho myšlenkové bohatství, jež je cenné i dnes, nacházíme v jeho korespondenci a polemikách například s Martinim, Carlim a Rousseauem; zajímavý je dopis jeho žačce Magdalene Lombardi o houslové technice.

Konec života
V posledních letech byl často nemocný a celé měsíce neopouštěl lůžko. Ještě více než předtím se projevil jeho zájem o filozofii a mystiku. Zaobíral se úvahami o harmonii jako kategorií estetiky v duchu antické pythagorské filozofie.
Zemřel v Padově 26. 2. 1770 a u postele nechyběl jeho žák a věrný přítel Pietro Nardini. Byl pohřben v kostele sv. Kateřiny vedle své manželky. Téhož roku, 31. 3., provedli Padované na jeho památku veřejnou tryznu a zádušní mši od Padre Vallotiho. V roce 1806 pak vztyčili v Padově v Parco della Valle Tartiniho pomník a v roce 1896 totéž učinili i v jeho rodném městě Piranu.

 

Použitá literatura: časopis Muzicus autorka: Luboš Stehlík

www.muzikus.cz