Stamitz Carl Philip

 

 

německý skladatel (u nás obvykle psán jako "Karel Stamic") – německý skladatel (7. 5. 1746 Mannheim – 11. 11. 1801 Jena). Je nejznámějším představitelem druhé generace skladatelů, kteří se aktivně podíleli na rozvoji hudebního života u dvora mannheimského kurfiřta Palatina v polovině 18. století. Své první hudební lekce dostával od svého otce, Jana Václava Stamice, ředitele instrumentální hudby a dirigenta jedinečného mannheimského dvorního orchestru. Když jeho otec zemřel, bylo mu 11 let. Jeho jedinečné muzikální nadání vypěstovali druhové jeho otce, především František Xaver Richter, za nímž se později odebral do Štrasburku, Ignaz Holzbauer a pozdější nástupce J. V. Stamice Christian Cannabich. Dochované záznamy z období 1762-1770 dokládají, že Carl Stamitz v této době působil v dvorním orchestru jako druhý houslista; byl tedy v postavení, které mu umožňovalo propracovat brilantní techniku ve hře na housle i dobře zvládnout tehdejší mannheimský repertoár.
Stamic opustil Mannheim v roce 1770, aby se mohl vydat na cestu do Paříže, kde byl následující rok jmenován dvorním skladatelem vévody Louise Noailleského. V Paříži uzavřel smlouvu s mnohými předními hudebníky, např. s Gossekem, Leducem, Beerem a Sieberem, který vydal několik jeho nejnovějších děl a společně se svým bratrem Antonínem (Antonem) pravidelně vystupoval v Concerts Spirituels. Od 1771-73 se v Mercure de France objevují zprávy o vystoupeních obou bratrů, kteří tam představovali jak díla svá, tak také díla jiných autorů. V létě roku 1772 Stamic žil ve Versailles a zkomponoval první z několika programních symfonií, jako např. La promenade royal. Jeho cesty ho roku 1772 přivedly jako virtuosa do Vídně, 1773 do Frankfurtu a roku 1774 do rodiště Leopolda Mozarta, do Augsburku. Tentýž rok rovněž koncertoval ve Vídni a Štrasburku, kde publikoval Šest kvartetů Op. 14. Víme, že Stamic v Concerts Spirituels vystupoval ještě během roku 1775. Mercure de France se o Stamicově vystoupení z 24. prosince, na kterém sám účinkoval v přednesu své nové symfonie, zmiňují jako o jednom z nejtalentovanějším houslistovi. Další zmínky o Stamicovi se objevují až od roku 1777.
O Stamicově odchodu z Paříže toho mnoho nevíme, ačkoliv hudební historik Carl Ferdinand Pohl tvrdil, že od roku 1777 působil v Londýně nejméně do roku 1779. Léta strávená v Paříži byla pro Stamice klidná a poměrně úspěšná. Ale po svém odchodu už nikdy nedosáhl důležitého trvalého postavení, a to ani v období jeho největšího mezinárodního věhlasu. V Londýně zveřejnil mnoho svých kompozic, zvláště komorní díla a stále se tituloval jménem „skladatel vévody Noailleského“. Někdy po roce 1779 se přestěhoval do Haagu, kde vystoupil jako houslový sólista nejméně na 28 koncertech na dvoře Viléma V. oranžského. Na jednom z koncertů (23. listopadu 1783) vystoupil spolu s dvanáctiletým Beethovenem, který hrál na klavír. Jen pro zajímavost: Beethoven tehdy dostal za vystoupení mnohem víc než Stamic. Mnoho děl z tohoto období publikoval B. Hummel z Haagu.
Přibližně v dubnu 1785 Stamic přijel do Hamburku, kde pořádal dvě akademie. V srpnu koncertoval v Lübecku, poté se vrátil zpět do Hamburku, aby zde na podzim mohl uspořádat dvě závěrečná vystoupení. 17. dubna 1786 odcestoval do Lipska a Berlína. V Berlínském dómu dirigoval 19. května 1786 Händlova Mesiáše. Podle Gerbera Stamic v této době ujednal smlouvu s pruským králem, ve které stálo, že Stamic dostane zaplaceno za každou skladbu, kterou zkomponuje pro berlínský dvůr. (Tato smlouva se zatím nenašla a předpokládá se, že byla buď zničena nebo se ztratila.) Neexistuje ani nezvratné svědectví, jež by podpořilo Gerberovo tvrzení o tom, že Stamic byl 1787 kapelníkem u prince z Hohenlohe-Schillingsfürstu, ačkoliv taková zmínka byla objevena na vytištěné koncertní pozvánce z r. 1792 a v jeho úmrtním oznámení.
V 1787 Stamic opět hodně cestoval, jako houslista koncertoval v Drážďanech, Praze, Hallu a 3. listopadu 1787 odjel do Norimberku, kde pořádal koncert při příležitosti výstupu Blanchardova balónu. Koncertní kritika z let 1788 a 1789 dokládá jeho vystoupení v Kasselu coby houslisty. Roku 1789 se zde stal ředitelem Liebhaberských koncertů a toto postavení si udržel až do srpna 1790.
Někdy před rokem 1790 se Stamic oženil s Marií Josefou Pilzovou a usadili se v Greizu, Voigtlandu, kde se jim v červenci 1790 narodil jejich první syn a v červenci 1792 se jim narodila dcera. Po narození dcery ovšem Maria onemocněla, což zabránilo Stamicovy v jeho dalších cestách. Proto se pokusil získat stálé místo u dvora Friedricha Franze I., vévody z Mecklenburg-Schwerinu, ale bohužel neúspěšně. Nicméně si dál vydělával zasíláním svých kompozic princi oranžskému, dvoru ve Schwerinu a dvoru v Oettingu-Wallersteinu. 12. listopadu 1792 se mu podařilo uspořádat dva koncerty ve weimarském Hoftheatru a další 19. března 1793 v Lipsku. Z dopisů posílaných příteli Breitkopfovi je zřejmé, že Stamic potřeboval pomoc v produkci oper a koncertů nebo v hledání stálého místa v Lipsku. Ovšem neúspěšně.
Zpáteční cesta do Mannheimu před jarem 1795 přinesla mnoho zakázek, jak se dovídáme ze Stamicova dopisu adresovaného Breitkopfovi z 28. května 1795 z Jeny, kam se se svou rodinou přestěhoval, aby se mohl stát kapelníkem a učitelem na tamější univerzitě, ale jeho plat mu nestačil na to, aby uživil rodinu. Poslední léta svého života Stamic tedy prožil v Jeně a toto období bylo velmi podobné tomu, kdy opustil Paříž. Velmi cestoval, příležitostně žádal o místo a posílal své skladby do ciziny (Wales, Rusko) v naději, že získá výhodnou nabídku. Stamic dokonce plánoval koncertní turné do Petrohradu, ale dopis, který schválil tuto cestu přišel až po jeho smrti. V Jeně se Stamicovým narodili další dva synové, ale stejně jako jejich ostatní děti, zemřeli v ranném dětství. Jeho žena, Maria Josepha, zemřela 17. ledna 1801.
Carl Phillip Stamitz zemřel v Jeně 9. listopadu 1801. Navzdory jeho brzké slávě a plánům uskutečnit velkolepé koncerty a cesty – a dokonce jeho sporadickým pokusům v alchymii! – byl Karel Stamic před svou smrtí tak zadlužen, že jeho majetek musel být vydražen, aby mohl zaplatit svým věřitelům. Jeho seznam děl byl vytištěn zvlášť pro samostatnou aukci v roce 1810, ale samotná sbírka se již dávno ztratila.
Stamic vynikl jako znamenitý instrumentalista, především houslista a hráč na violu d´amaour, ovládal i řadu jiných nástrojů. Jeho tvorba je nesmírně obsáhlá, dotýká se všech druhů kompozice. Hlavní těžiště jeho tvorby je v symfonii a koncertních skladbách. Jeho 31 (možná i více) symfonií, 28 koncertantních symfonií (30 z nich je pro dva sólové nástroje, většinou dvoje housle, housle a violu nebo housle a violoncello) a více než 60 koncertů z něj dělají nejplodnějšího mannheimského skladatele. Karel Stamic, narozený o deset let před a zemřelý deset let po Mozartovi, byl spontánní talent spíše improvizátorské povahy. Každé jeho dílo prozrazuje geniálnost jeho nápadů, ale zároveň ukazuje i na malou třídící schopnost. Mnohé se v jeho díle opakuje a navrací, takže se zdá, že mnohdy pro různá pódia psal svou skladbu několikrát a snad i podle paměti, takže existuje řada velmi překvapujících variant jeho děl. Mnohé jeho skladby byly pokládány za díla jeho otce a zase naopak. Z jeho děl jsou pozoruhodné rovněž již zmíněné koncertantní symfonie, které v sobě slučují jak jistotu symfonické stavby, tak i rozevlátost invence velikého virtuosa (např. Koncertantní symfonie D dur pro orchestr s dvěma obligátními sólovými nástroji nebo Koncertantní symfonie F dur pro 7 nástrojů).
Stamicovo užití nástrojů v jeho skladbách je poplatné době, kromě několika výjimek: Maškarní symfonie (1781) užívá širokou sekci perkusí k napodobení turecké hudby a dále pak dvě skladby pro dva orchestry. Na rozdíl od jeho otce, jehož více než polovina symfonií je čtyřvětých, Karel Stamic přebírá třívětý italský vzor (rychle-pomalu-rychle) ve většině svých orchestrálních děl. Jen čtyři symfonie zahrnují menuet a trio a 8 z jeho 28 dosud existujících koncertantních symfonií je pouze dvouvětých, což je pro tento druh symfonie neobvyklé.
Stamicovy ranné symfonie se datují do období, kdy působil v Mannheimu, poslední symfonii komponoval v Greizu 1791. Podobně jako jiní mannheimští skladatelé, také on obvykle ponechával první a poslední větu v sonátové formě, ale jen s částečným opakováním a bez opakovacích znamének. Po vzoru Haydna má 12 jeho symfonií pomalý úvod.
Stamic mistrně ovládal kompozici pomalých vět ve svých dílech a dokonce snad v tom předčil i samotného Haydna. Jeho druhé věty byly velmi vychvalovány pro jejich velkou uměleckou hodnotu. Ale Stamicova hudba je spíše rychlá než pomalá, veselá a příjemná, splňující požadavky tehdejší doby.
Stamic napsal spoustu koncertů pro poměrně široké spektrum sólových nástrojů: houslové (15), klarinetové (11), flétnové (7), pro fagot (7), basetový roh (1?) a lesní roh (?); mnohé z těchto děl se ovšem nedochovalo. Jeho orchestrální a komorní skladby pro violu d´amore, ve kterých byl vynikajícím virtuózem, jsou velmi důležité pro jejich náročnost a užití ve všech možných rysech tohoto nástroje.
Ovšem mezi neznámější orchestrální díla Karla Stamice dnes patří klarinetové koncerty, komponované přibližně v období let 1770-1790. Třebaže mannheimský dvorní orchestr, jehož Stamic byl jednu dobu členem, patřil mezi první v Evropě, kdo obsadil mezi ostatní nástroje v orchestru také klarinety, měl asi v ranných letech příležitost slyšet tento nově využitý nástroj orchestrálně samozřejmě jako sólový nástroj jak v koncertech, tak komorní hudbě. Jeho první zkušenosti s klarinetem jsou spojeny s přátelstvím skvělého českého klarinetového virtuóza Johanna Josepha Beera (1744-1811), kterého potkal v Paříži. Jejich profesionální styky, jež se v mnohém podobají stykům Mozarta a Stadlera, vyústily nejen v počtu společných vystoupení v Concerts spirituels, ale rovněž v řadu koncertů a komorních děl, které Stamic pro Beera zkomponoval. Beerovo vystoupení 24. prosince 1771, na kterém přednesl jeden ze Stamicových koncertů, je vůbec prvním zaznamenaným představením klarinetového koncertu v Paříži.
Stamicovy klarinetové koncerty se řadí nejen mezi první koncerty pro tento nástroj, ale také mezi nejhezčí koncerty z koncertů Mozartových současníků. O původu těchto děl toho víme poměrně málo navzdory jejich zřejmému historickému a hudebnímu významu. Poslední výzkum ukázal, že 8 autentických děl se datuje do období let 1771-1776, tedy do období, kdy Stamic působil v Paříži. V 60. letech 18. století klarinet prodělal několik důležitých modifikací, které zdokonalily jeho zvukovou flexibilitu a intonaci. Skladatelé také začali projevovat větší zájem o komponovaní pro tento nástroj.

 

Převzato ze serveru mistři klasicismu.

http://klasika.move.to