Arnold Schonberg

 

Rakouský skladatel a hudební pedagog. "Umění nepochází z uměti, ale museti!" bylo jeho uměleckým krédem. A podle něho také žil a tvořil. Původně "neuměl" - ale protože "musel", naučil se. Hrdé přiznával, že je v hudbě samoukem. Samoukem, který se stal uznávaným a oblíbeným učitelem skladby ve Vídni, Berlíně i v USA. A který napsal významnou teoretickou práci, Nauku o harmonii*.
Začínal jako bankovní úředník, sbormistr* dělnického zpěváckého* spolku, dirigent* a hudební šéf kabaretu. Jeho první skladby většinou nepřežily své první provedení a i ty pozdější byly přijímány jako provokace a docházelo při nich ke rvačkám. Zpráva o jednom jeho koncertu* byla prý v novinách uveřejněna dokonce v rubrice "Nehody a zločiny". Proč? Schönberg měl odvahu přiznat se k pocitu, který každý dobře zná, ale za který se stydí: ke strachu, hrůze plynoucí z poznání lidských pudů a vášní.
V prvních skladbách, (smyčcový sextet* Zjasněná noc, velké sborové* dílo Písně z Gurre aj. ) hledá svůj hudební výraz mezi tím, co bylo dosud vytvořeno, zvláště u Wagnera* a Brahmse*. Ve smyčcových kvartetech* a komorní symfonii* E dur už odmítá dosavadní formy* a opouští tonalitu*. V klavírních skladbách op. 11 a 19, v cyklu* Pierrot lunaire [linér] (pro mluvené, nikoli zpívané básnické texty za doprovodu klavíru*, flétny*, klarinetu*, houslí* a violoncella*), v monodramatu Očekávání a v opeře* Šťastná ruka najdeme již nový sloh - expresionismus*.
S objevením dvanáctitónové techniky nastává u Schönberga nejplodnější období tvorby - složil např. Serenádu*, op. 24, pro hluboký mužský hlas s doprovodem klarinetu, basového klarinetu, mandolíny*, kytary*, houslí, violy*, a violoncella, Suitu* pro klavír, Tři satiry pro smíšený sbor*, operu* Mojžíš a Áron, koncert* houslový op. 36 a klavírní op. 42.
A. Schönberg měl svůj způsob hudebního výrazu hluboce teoreticky zdůvodněný a neustoupil od něho, ani když se neustále a beznadějně přesvědčoval, že je pochopitelný a přijatelný jen málokomu. Věřil, že umělec může být někdy pochopen až třeba za 150 let. Také nikomu, ani svým žákům, svůj systém nevnucoval. Naopak. Bál se bezduchého napodobování a zdůrazňoval, že je důležité, ba nutné nejprve porozumět klasikům* a vědět mnoho o kultuře vůbec, než se začne s hledáním nového. Známý je i jeho výrok při vyučování: "V C dur se dá napsat ještě spousta krásné hudby!"
Dodnes je Schönbergovo dílo přijímáno s rozpaky a v koncertních síních nezdomácnělo jako třeba dílo jeho vrstevníků M. Regera*, J. Suka*, M. Ravela*. Možná je to proto, jak řekl kdysi německý skladatel Hans Eisler [ajsler], že "Nic nepřibarvoval. Nastavil své době, své třídě zrcadlo. Neukazovalo nic krásného. Ale byla to pravda."

 

(Z knihy Ludmily Vrkočové "Slovníček hudebních osobností")