Jan Jakub Ryba

 

Jako kantorský synek studoval na piaristickém gymnáziu v Praze a snil o velké muzikantské kariéře. Od roku 1788 učiteloval v Rožmitále a musel denně zakoušet příkoří místního faráře, panských úředníků i nevědomých rodičů školních dítek. Proti jejich moci a hrubosti hrdě stavěl své vzdělání a dovolával se patřičného ocenění učitelské práce. nekonečné zápasy v městečku Rožmitále ho stály příliš mnoho sil; jednoho dne jim unikl dobrovolnou smrtí.
Ryba byl vzdělanec a byl na to hrdý, ale bylo mu cizí staleté zesměšňování „selského chlapa", jímž se ve svých skladbách bavilo ještě mnoho jeho kantorských současníků. V jeho postoji už hraje roli i moment sociální sympatie, společenské zodpovědnosti a probouzejícího se vlastenectví. Byl horlivým stoupencem josefínských reforem, zvláště školních, vyznávaje plně jejich státní utilitarismus. Ideje Francouzské revoluce mu byly cizí, zato silné vědomí nacionální příslušnosti ho spojilo s obrozeneckým hnutím.
Veškerou Rybovu činnost prostupovaly zřetele didaktické a moralistní. Usilovně se obíral myšlenkou pomoci české mládeži a mladým učitelům. Pro ně psal svůj Kancionálek pro českou školní mládež (1808), knížky proti pověrám (Radovánky nevinných dítek o vánocích, 1804), mravoučné statě (Abeceda bohabojnosti, šlechetnosti, moudrosti a opatrnosti, otištěná v Hromádkových Prvotinách roku 1813) a zvláště průkopnickou příručku Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnému (vyšla tiskem posmrtně roku 1817). Od vydání Blahoslavovy Muziky v roce 1558 představovala tato „ruční knížka" první hudebně naukovou publikaci v českém jazyce. Ryba se v ní mj. pokusil vytvořit novodobé české hudební názvosloví, ale neměl vždy šťastnou ruku, mnohé se nevžilo: tonní hřebík, tonní způsobové (tóniny), změnitelky, zámlčky, vyvýšovatel, vzdychač, plašinec a mizič ( = 16-, 32-, 64tinová pomlka), dvoučtverák (2/4 takt), dobrozvuky a nezvuky atd.
Velký historický význam měly Rybovy kompozice na české texty. Jako první autor vydal v Praze dvě sbírky českých písní (1800, 1808) na slova Š. Hněvkovského, V. Nejedlého, J. Puchmajera ad., v nichž se prolíná milostná lyrika s vlasteneckými motivy. Je autorem písní pro děti i dvou prvních českých prokomponovaných balad (Lenka a Průvod dobré Bětolinky na slova V. Nejedlého). Složil české nešpory, Stabat mater (Stála matka) a ovšem pastorely. Jeho vánoční mše Hej, mistře, vstaň bystře (1796) nabyla trvalé popularity, ba v naší době shodou okolností až jakéhosi výsadního postavení. Představuje konečnou fázi vývoje české pastorální hudby, která se prakticky vymyká liturgickým předpisům. Úvodní Kyrie je jakýmsi rozhovorem pastýřů, kteří jsou překvapeni krásnou hudbou, přicházející shůry; v Gloria se rozhodují jít do Betléma, v Graduale se dějí přípravy k této cestě.
I ve všech dalších částech se stále „muzikuje", „hudba jasně štemuje", Kristovo narození chválí „hudbami, kytarami, varhanami, cimbály, píšťalami, bubny a troubami". Takřka taneční melodikou je zdůrazněno základní radostné ladění díla; po liturgické předloze a funkci nezbývá téměř stopy, jde spíše o lidovou hudební slavnost.
Po hudební stránce není Rybův význam v původnosti. Vše, čím skladatel disponuje, je v té době zcela běžné, zvláště nahlíženo v celoevropském kontextu. Navíc nelze přehlédnout ani častou příměs sentimentality a jednoduchých efektů levnějšího druhu, jichž je užito vědomě ve snaze získat lidového posluchače. Těžiště jeho historického významu tedy zůstává v tom, že komponoval na české texty a že povahou své tvorby vystihl potřeby tehdejších vrstev, jímž se už nová a z hlediska stylového vývoje pokročilejší hudba začínala opět vzdalovat. Stejně jako už dříve Linek, Koutník a další kantoři musel se i Ryba při této průkopnické činnosti vracet pro poučení, zdroj a posilu k české barokní poezii, která díky kancionálům zapustila v lidovém prostředí hluboké kořeny. K českým Stabat mater použil překlady ze Šteyerova kancionálu a asi dvě třetiny textů jeho Nábožného kancionálu jsou převzaty z Božana a Šteyera. Také jako autor textů k vlastním kompozicím byl Ryba silně poplatný barokním vzorům. V tomto pevném sepětí s živou domácí lidovou tradicí byla jeho největší síla. Rybovou vokální tvorbou, populární v celé zemi, pak barokní poezie předcházela organicky do obrozenecké básnické produkce. Z instrumentální tvorby Rybovy (72 kvartetů!) zůstal zachován jen zlomek, bezpečně potvrzující autorův talent (zvláště Symfonie C dur a Kasace C dur).

 

Použitá literatura: http://www.geocities.com/Vienna/Studio/1541