Giovanni Paisiello



Když Giovanni Paisello uváděl v roce 1782 na scénu petrohradského dvorního divadla svého Lazebníka sevillského, jistě netušil, že především tato skladba mu zajistí trvalé místo v dějinách hudby. Tehdy dvaačtyřicetiletý skladatel byl již dobře znám v celé Evropě jako mistr komické opery. Největší triumfy, včetně poct od samotného Napoleona, jej však teprve čekaly. Mimořádný hudební talent, ale i notná dávka obratnosti a štěstí umožnila Paisiellovi jako jednomu z mála skladatelů nejen být obdivován a uctíván po desítky let, ale také své úspěchy prakticky úročit až do vysokého věku. A přesto i jeho dílo - snad s výjimkou citovaného Lazebníka - potkal osud většiny oper 18. století. Pomineme-li rodnou Itálii, kde se tu a tam dočkal některý z jeho slavnějších opusů nového nastudování, upadla většina Paisiellových skladeb po jeho smrti v zapomnění. V posledních letech však umělecké a vědecké aktivity kolem tohoto skladatele naznačují, že Paisiello prochází jistým přehodnocením.

Giovanni Paisiello se narodil v roce 1740 nedaleko starobylého Taranta v jižní Itálii. Hudební základy získal během studií na jezuitském gymnáziu, kde také zpíval při bohoslužbách. Nadaný vokalista vzbudil pozornost několika místních milovníků hudby, mimo jiné i rytíře Carducciho, který přemluvil Paisiellova otce, aby syna poslal studovat na některou z neapolských konzervatoří. Otcův definitivní souhlas asi nejvíce ovlivnil Carducciho příslib zaplatit za Giovanniho školné, a tak v roce 1754 nastoupil čtrnáctiletý Paisiello na konzervatoř S. Onofrio, kterou tehdy vedl Francesco Durante, uznávaný mistr duchovní hudby. Nejstarší životopisci uvádějí, že již během svých studií vzbuzoval Paisiello pozornost spolužáků i učitelů svou pohotovostí v skladbě i krásou svých hudebních myšlenek. Z jeho tehdejších kompozic, převážně duchovních skladeb a jednoho komického intermezza, se však příliš nedochovalo. Paisiello zakončil svá studia na vlastní žádost již v roce 1763, tedy o rok dříve než bylo obvyklé. Lze předpokládat, že si byl nejen jistý svými schopnostmi, ale že jednal i pod vlivem lákavé pracovní nabídky. V každém případě se v létě téhož roku stal kapelníkem divadla Giuseppe Caraffy, které tento významný šlechtic vlastnil v Boloni.
Léta strávená v severní Itálii byla pro našeho skladatele nepochybně velmi důležitá. Paisiello si zde na několika méně exponovaných scénách vyzkoušel své dramatické síly a načerpal potřebné zkušenosti z divadelního prostředí. Jeho opery vzbudily záhy pozornost, takže již v roce 1765 zněly i v Benátkách, vedle Neapole nejdůležitějším centru tehdejší italské opery. Nabídka z jihu však přišla vzápětí, a tak v roce 1766 byla v neapolském Teatro Nuovo inscenována La vedova di bel genio. Tímto dílem Paisiello vstoupil do tradičního neapolského žánru, commedia per musica, to jest hudební komedie v neapolském dialektu, která i ve svých námětech nejednou reagovala na různé místní tradice. V době Paisiellova návratu do Neapole byl nejoblíbenějším skladatelem Niccolo Piccini a Paisiellovi trvalo několik let, než si vedle něj zajistil pevnou pozici. Rozhodující úspěch přišel až na jaře roku 1767, kdy byl uveden L'idolo cinese na text G. B. Lorenziho. Děj opery se odehrává v Číně, což autorům umožnilo popustit uzdu fantazii; série bizarních a leckdy opravdu vtipných situací má svůj zdroj v záměně neapolského sluhy Pillotoly za čínského boha Kama. Paisiellovi se asi poprvé naskytla příležitost ukázat více své charakterizační schopnosti, zvláště smysl pro parodii (například v "čínských" invokacích božstva), a takřka přes noc si získal neapolské publikum. Dílo vzbudilo i zájem Ferdinanda IV., takže již v létě téhož roku Paisiello uváděl v královském divadle San Carlo jednu ze svých prvních vážných oper, Lucio Papirio dittatore. Rostoucí přízeň dvora však byla zmražena v následujícím roce. Paisiello se tehdy pokoušel vyřešit jednu kapitolu v osobním životě a chystal se zrušit své zasnoubení s Ceciliou Pallini. Ta jej měla oklamat tvrdíc o sobě, že je vdovou, a (zvláště) nepravdivými informacemi o výši svého věna. Podepsaná svatební smlouva však asi byla dostatečným důvodem, aby vedla k Paisiellově internaci v královském vězení, kde byl nakonec i uzavřen sňatek! Dodejme, že manželství s Donnou Ceciliou bylo od té doby velmi harmonické, třebaže bezdětné. Tato historka, jako vystřižená z dobového operního libreta, je podle všeho pravdivá a nepochybně vypovídá leccos podstatného o Paisiellově povaze. Přes smírný závěr však dvůr nemínil tento poklesek umělci hned tak prominout, a tak další zakázka pro San Carlo přišla až v roce 1776.
V té době ale již Paisiello platil za předního operního skladatele. Během necelých deseti let složil na 35 oper, komických i vážných, které byly uváděny nejen po celé Itálii, ale i v cizině, mimo jiné i v Praze. Měřeno podle počtu měst, kde byla tato díla uvedena, dosáhly největšího úspěchu tituly La frascatana (1774) a Le due contesse (1776). Novodobou kritikou jsou však ještě více ceněna díla Don Chisciotte della Mancia (1771) a Socrate immaginario (1775), v neposlední řadě pro zajímavé literární náměty a Paisiellovu schopnost hudebně zvýraznit satirické a parodické momenty libret. Posledně jmenovaná opera vzbudila v Neapoli velké vášně, neboť u dvora dobře zapsaný Saverio Mattei, šlechtic a vzdělanec, se cítil být v postavě Sokrata karikován a zesměšněn. Opera byla tudíž po šesté repríze "pro nedostatek taktu" zakázána, což pochopitelně vedlo zase k stížnostem impresária, který musel být odškodněn. Přes tyto peripetie (nebo právě díky nim) byla opera po pěti letech opět nově inscenována a přes deset let ještě kolovala po celé Itálii. Paisiello ve svých tehdejších skladbách ovládl již značný dobový arsenál postav a situací komické opery. Publikum bylo okouzleno jak líbeznou melodikou árií hlavních hrdinů, tak i bufoneriemi komických postav; podstatnou roli však měla také ansámblová čísla, zejména finále jednotlivých dějství, která uchvacovala svým nebývalým dramatickým nábojem.


Rok 1776 byl přelomovým z více důvodů. Zanedlouho po objednávce pro San Carlo přišla z Ruska Paisiellovi také nabídka na místo dvorního kapelníka v Petrohradu. Za kompozice oper, kantát a dalších skladeb pro potřeby dvora a řízení dvorního orchestru v divadle a při koncertech v pokojích Jejího Veličenstva byla stanovena odměna 3 000 rublů ročně, to vše po dobu tří let. Výše sumy byla neodolatelná, a tak Paisiello začal okamžitě jednat o zrušení objednávky pro San Carlo a možnosti odcestovat do Ruska. Byly to nepochybně především diplomatické důvody, které rozhodly o tom, že Ferdinand IV. Paisiellově žádosti vyhověl. Skladatel se vydal i se svou ženou na cestu koncem července 1776 a v Rusku setrval nakonec téměř osm let. Italská hudba měla na dvoře Kateřiny II. poměrně silnou pozici, ačkoliv své zastoupení zde měla i comédie francaise. Sama carevna však nebyla nijak zvlášť hudebně nadaná, a přestože umění některých italských skladatelů upřímně obdivovala, hudba v ní nevzbuzovala hluboké prožitky. Nepochybně i z tohoto důvodu byla petrohradská operní představení poněkud omezena, a to jak co do celkového počtu, tak i z hlediska vnějších parametrů - opera neměla trvat déle než hodinu a půl, a také počet jednajících osob byl limitován. Nejcitelněji pociťoval Paisiello nepřítomnost italského básníka, který by mu dodával nové texty. I proto se mezi jeho petrohradskými skladbami objevují vážné opery na texty Metastasia (například Achille in Sciro či Demetrio), či komické intermezzo La serva padrona od Federiciho, jež slavilo úspěchy již před půl stoletím v dodnes známém zhudebnění G. B. Pergolesiho.
Paisiellova petrohradská produkce má další charakteristické rysy: v souvislosti s povinnostmi u dvora se Paisiello věnoval více instrumentální tvorbě, složil například řadu skladeb pro klavír (sonáty, capriccia, dva klavírní koncerty), určené povětšinou jeho žákyni, arcivévodkyni Marii Fjodorovně. Nejpodstatnější jsou změny v Paisiellově hudebním vyjadřování: jazyková bariéra na ruském dvoře vedla skladatele k dalšímu prohloubení schopnosti hudební charakterizace, působivosti jeho melodiky a rozmanitější instrumentace. Zároveň lze pozorovat i jistý vliv moderních operních tendencí: v opeře Alcide al bivio (1780) Paisiello v zájmu většího dramatického účinku omezil virtuózní pasáže zpěváků a všechny recitativy napsal s doprovodem nástrojů. Nejzdařilejším dílem ruského období se stal již zmiňovaný Lazebník (Il Barbiere di Siviglia), a to přesto, že původní Baumerchaisovo drama bylo v Petroselliniho libretu podstatně redukováno a dramaticky zploštěno. I tak zde ale Paisiello našel dostatečnou inspiraci a obdařil tuto operu hudbou barvitou a živou. Skladateli se snad nejlépe podařilo vykreslit postavu Bartola, otravného pedantického starce, trápícího svou schovanku. Mistrovský kousek pak představuje proslulý tercet z druhého jednání, který Paisiello vtipně vystavěl na zhudebnělém kýchání a zívání dvou Bartolových sluhů.
To se již však psal rok 1782 a Paisiello pomalu přemýšlel na návrat do Neapole. Jeho přátelé nezaháleli; v době jeho nepřítomnosti zde podpořili provedení několika jeho oper a pobízeli jej k návratu. Paisiello však nechtěl nic riskovat a usiloval nejdříve získat místo, které by jej i v budoucnu zbavilo existenčních starostí. Prostřednictvím svých příznivců se proto snažil přesvědčit Ferdinanda IV., aby jej přijal do svých služeb. Toto úsilí se ještě zvýšilo, když byla v Petrohradě v roce 1783 jmenována nová divadelní komise zodpovědná za vedení císařských divadel. Paisiello tehdy obdržel nové tituly, ale s nimi i povinnosti inspektora opery, což se mu vůbec nezamlouvalo. Narůstající problémy vyústily až v hádku se členy komise, inzultacím, pokusu zadržet Paisiella vojenskou hlídkou a další excesy. Když vášně opadly, došlo na nová jednání, která nakonec zakončila Kateřina II., která skladateli udělila roční dovolenou. Ten však využil příležitosti a Rusko opustil natrvalo.
Cestou z Petrohradu se Paisiello zastavil nejdříve ve Varšavě a poté ve Vídni, kde jej čekal další triumf. Josef II. rozuměl hudbě i opeře nepoměrně lépe než Kateřina II. a Paisiella si velmi vážil. Poprvé slyšel jeho hudbu asi v Neapoli v roce 1769, kdy byl na Josefovu počest dáván Idolo cinese, ale osobně se poznali asi až v roce 1780, kdy byl císař hostem Kateřiny II. v Petrohradě. Kromě 12 symfonií, které jsou dnes bohužel nezvěstné, složil Paisiello ve Vídni na Josefovo přání i novou operu. Stal se jí Re Teodoro in Venezia na libretto tehdy proslulého osvícenského básníka a kněze G. B. Castiho. Opera, jejíž poněkud netradiční námět vybral Castimu sám Josef II., tehdy zcela uchvátila vídeňské publikum. Spíše než osudy korsického exkrále (ovšem samozvaného!), který navíc v Castiho zpracování jednal opět jako typická postava z komické opery a nikoliv jako reálná historická osobnost, zapůsobily vynikající výkony italských zpěváků, skvělá výprava a Paisiellova hudba. Právě Re Teodoro a jeho dramatické ansámbly významně ovlivnil - spolu s Lazebníkem - W. A. Mozarta při kompozici Figarovy svatby uvedené ve Vídni o dva roky později. Po úspěchu Krále Teodora Paisiello patrně váhal, zda-li se má vydat do Itálie, anebo se pokusit o osobní "dobytí" Paříže. Dopis přítele Galianiho se zprávou o jeho jmenování dvorním skladatelem Ferdinanda IV. rozhodl pro Neapol a toto rozhodnutí mělo možná mnohem dalekosáhlejší důsledky, než tušíme.


Ač ověnčen vavříny, Paisiello brzy seznal, že neapolské publikum není zdaleka tak nakloněno změnám v operním stylu, které se prosazovaly na sever od Alp. To je patrně také jedním z důvodů rozmanitosti ale i jisté nevyváženosti Paisiellovy bohaté operní tvorby následujících deseti let. Přestože skladatel sám se zájmem uvažoval o některých moderních postupech, jak ukazují jeho vážné opery Pirro (1787) nebo Elfrida (1792), nebyl typ přesvědčeného reformátora a vkus publika byl pro něj závazný. Naštěstí byla v Paisiellovi nejen silná vloha komická, ale i lyrická, která našla dokonalého souznění v nových textech čerpajících z dobového sentimentalismu a preromantismu. Takové stránky obsahuje například opera L'amor contrastato, známější pod názvem La Molinara (1788), a zejména Nina, ossia La pazza per amore (1789). Obě tato díla, představující určitý přelom v italské komické opeře, slavila skvělé úspěchy na všech evropských jevištích a ústřední árie - spíše cavatiny - hlavních hrdinek se staly skutečnými hity. Paisiello je obdařil něžnými, prostými melodiemi, které neobyčejně silně rezonovaly zejména v dámské části tehdejšího publika. Nemalý podíl na prvotním úspěchu měla i interpretace titulních rolí vynikající mezzosopranistkou Celeste Coltellini, jejíž kreace šílící Niny se stala legendární.
Po roce 1790 začala Paisiellova produkce slábnout, možná i pod vlivem mozkové příhody, kterou skladatel údajně v zmíněném roce prodělal. V souvislosti s jeho jmenováním kapelníkem neapolského dómu se pak od roku 1796 přesunulo těžiště jeho tvůrčí práce k hudbě duchovní. V závěru kariéry však přišly nečekané zvraty. Na začátku roku 1799 byl Ferdinand IV. napoleonskými vojsky donucen uprchnout z Neapole, kde byla vyhlášena Parthenopská republika. Paisiello váhal; jeho povinností bylo následovat krále, ale zjevně nechtěl opouštět své jmění. Republika však neměla dlouhého trvání a po návratu krále nastaly tvrdé represe, které postihly i hudebníky. Paisiello vyvázl nejlépe, přestože přijal funkci kapelníka národního orchestru a zúčastnil se některých státních aktů republikánské vlády. Ferdinand IV. tehdy zbavil Paisiella řady výsad a příjmů, které se skladateli do té doby podařilo obratně získat a ponechal mu pouze úřad dvorního kapelníka. Nehledě na dlouholetou přízeň dvora, svou roli zde sehrály i zcela pragmatické zřetele - Paisiello mohl být stále užitečný a to nejen v provozu dvorní hudby. Král totiž dobře věděl, že jeho kapelník je ve značné oblibě u tehdy nejmocnějšího muže Evropy, Napoleona Bonaparte. A ten si také Paisiella v roce 1801 vyžádal do Paříže.
Napoleon byl velkým příznivcem italské hudby a stejně jako diktoval společenské pořádky, chtěl "pomoci" i francouzské hudbě, která podle jeho mínění za moc nestála. Paisiella po příjezdu zahrnul všemožnými výsadami a blahobytem a na oplátku požadoval, aby skladatel vzal do svých rukou všechny důležité hudební instituce - dvorní kapelu, operu a konzervatoř. Paisiello ale byl natolik soudný, že se nepustil do tak riskantního podniku, který byl nad síly jednotlivce, nadto cizince neznalého domácích poměrů, a omezil svou činnost pouze na reformování dvorní kapely. Také v tvorbě se věnoval hlavně hudbě duchovní, i když kompozici aspoň jedné opery se vyhnout nemohl. Na revidované Quinaultovo libreto tak vznikla Proserpine, jež sice nepostrádá půvabné melodie, ale jako hudební tragedie neobstála. O to více Paisiello usiloval o návrat, který mu byl umožněn po Napoleonově císařské korunovaci v roce 1804, ke kteréžto příležitosti složil Paisiello slavnostní mši. Na Napoleonovu žádost určil Paisiello ještě svého nástupce. Stal se jím J. F. Le Sueur, který se pak cítil Paisiellovi navždy zavázán. Po finanční stránce si však Paisiello na francouzská léta nemohl stěžovat. Nehledě na více než zajištěný život v Paříži obdržel ještě od Napoleona doživotní rentu, ze které bohatě těžil řadu let. Od roku 1806 se Neapolské království stalo vazalským státem Francie s napoleonskou vládou, takže Paisiello byl opět na společenském výsluní. Stal se mimo jiné jedním ze tří ředitelů spojených neapolských konzervatoří a v roce 1808 byl povýšen do šlechtického stavu.
Kolo osudu se pak pro Paisiella naposledy obrátilo roku 1815. Po porážce u Waterloo se na neapolský trůn vrátil opět Ferdinand IV., který sice vyhlásil amnestii, ale osobně již na Paisiella zanevřel. Poslední rok svého života tak skladatel prožil v ústraní, obklopen jen nejvěrnějšími přáteli. Symbolického odpuštění se mu dostalo až po smrti; po slavnostním pohřbu za účasti celého města byla večer v divadle San Carlo dávána Nina za přítomnosti celé královské rodiny.

 

Použitá literatura: časopis Muzicus autorka: Marc Niubó

www.muzikus.cz