Franz Lehár

 

2. prosince 1805 v boji u Slavkova zajali Rakušané důstojníka napoleonské armády, jménem Le Harde. Při transportu do zajateckého tábora ale tento opovážlivec své eskortě utekl a pustil se severním směrem. Po válce se tu pak usadil, oženil s místní krasavicí a stal se praotcem rodiny Lehárů. V této souvislosti jistě není nezajímavé, že velký skladatel Franz Lehár měl ještě řadu let po roce 1918 domovské právo v Šumvaldě u Uničova. V této vsi se také narodil otec našeho skladatele též jménem Franz Lehár, jako syn Josefa Lehára, původně Léhara a Anny rozené Poláchové. Jako jeho děd i otec a celá rodina se vyučil sklářem. Živili se ale i truhlářstvím a rodinným sedlačením. Výjimkou byl zmíněný Franz a jeho bratr Anton. (Ten dožil jako městský hudební ředitel ve Šternberku.) Franz Lehár senior prožil celý život jako vojenský kapelník, nejdéle u 30. pěšího pluku. Dnes si tyto vojenské kapely již neumíme dost dobře představit, ale bývaly to velice slušné symfonické orchestry, které se také zúčastňovaly kulturního života v městech, ve kterých působily. (Jen namátkou: při provádění Dvořákových oratorií v Olomouci a Kroměříži obstarávala orchestrální doprovod kapela 92. pěšího pluku). Franz Lehár starší absolvoval svá učňovská léta jako hornista orchestru proslulého divadla Theater an der Wien pod vedením Fr. Suppého. (V tomto divadle měly svou premiéru taková díla jako byla Mozartova Kouzelná flétna nebo Beethovenův Fidelio). Komponoval předehry, pochody a valčíky, dirigoval koncerty a zúčastnil se např. bojů u Solferinu. Když kapela dlela v Komárně, oženil se tu s Christinou Neubrandtovou, pocházející z maďarské rodiny, která se do Komárna přistěhovala z německé jazykové oblasti.

Tam se jim také 30. dubna 1870 narodilo jejich první dítě, syn, pozdější slavný skladatel Franz Lehár. Jeho mládí bylo plné cestování. Z Komárna se stěhoval s otcovým plukem do Bratislavy, odtud do Karlsbergu v Sedmihradsku, pak do Budapešti, Prahy a Sarajeva. Otec byl také Franzovým prvním učitelem. Malý Franz hrál poprvé veřejně již v 5 letech a potom stále častěji jako žák klasického gymnásia v Budapešti. Bylo jasné, že se stane hudebníkem a tak jako Offenbachův otec kdysi přivedl mladého Jakuba s violoncellem na pařížskou konzervatoř, tak kapelník Lehár, který byl v tu dobu s kapelou v Praze, přivedl mladého Franze na konzervatoř pražskou a rovnou k samotnému řediteli, prof. Antonínu Benewitzovi. Ředitel Benewitz byla zcela mimořádnou osobností. Uměleckou i lidskou. Byl vynikajícím učitelem takových houslistů, jakými byli Josef Suk, Oskar Nedbal, Karel Hoffman nebo František Ondříček. V žádné literatuře o Lehárovi nenajdeme doceněnou skutečnost, že tento tak náročný pedagog, který si své žáky pečlivě vybíral si Franze Lehára nejen ve své třídě ponechal, ale také ho dovedl k úspěšnému absolutoriu r. 1888, kdy Lehár hrál veřejně s orchestrem (a to je opět výsada žáků nejlepších) houslový koncert d-moll Maxe Brucha. Hudební teorii a základům kompozice jej učil další náročný učitel, dómský kapelník Josef Foerster (otec skladatele J. B. Foerstera). Mladý Lehár sdílel společně se svými spolužáky Nedbalem, Novákem a Sukem kult jejich zbožňovaného mistra Antonína Dvořáka a stále více v něm sílila touha stát se skladatelem. Ten jeho touhu podporoval a na jeho doporučení se stal Lehár soukromým žákem Zdeňka Fibicha. Otec ho ale od skladatelské dráhy velice zrazoval: "Živit se psaním hudby je velice tvrdý chlebíček a jako vynikající houslista se nemá čeho bát." Franz ho poslechl a po absolutoriu konzervatoře přijal angažmá jako koncertní mistr orchestru spojených divadel Barmen-Elberfeldu. Po několika měsících ho ale nalézáme ve Vídni jako prvního houslistu otcovy kapely. Housle tam hrál vedle něho další pozdější slavný operetní skladatel, mimochodem rodák z Olomouce, Leo Fall. Za rok na to se pak stal Franz Lehár nejmladším c.k. vojenským kapelníkem a to ve slovenském Lučenci.

Pokud jsme se zmínili o velice krásné osobnosti Antonína Benewitze, sluší se snad připojit, že jako mladý houslista hrál dvakrát veřejně v Olomouci, kde také působila v letech 1855-58 jeho budoucí manželka, zpěvačka Emilie Miková, která pak odešla na přední německé scény a skončila svou uměleckou dráhu jako přední sólistka Prozatímního a pak Národního divadla v Praze. Dějiny hudby jí citují jako první interpretku Milady ve Smetanově opeře Dalibor. Ale již se nezmiňují, že byla olomouckou rodačkou a ve zpěvu i hudbě se vzdělávala u vynikajícího pedagoga, dómského kapelníka Františka Trousila. Nebyla zdaleka jedinou jeho úspěšnou žačkou. Jeho dcera, Hana Trousilová se stala přední sólistkou opery vídeňské.
Máme také doloženo, že mladý Lehár předvedl Antonínu Dvořákovi jako skladebný pokus "Sonatu a la antique" a u Fibicha pak například pokračoval klavírní sonátou D-dur. Také není bez zajímavosti, že mladý Franz Lehár strávil nemálo prázdninových měsíců ve Šternberku a v Dolní Libavě u svých příbuzných. Otec jej, když mu bylo 9 až 13 let, sem posílal, aby se tu naučil dobře německy.
Jako c.k. kapelník získal Lehár vynikající technickou zručnost. Již v Lučenci vykonal i nemálo záslužné osvětové práce. Organizoval večery komorní hudby, uváděl oratoria, vyučoval zpěv a hru na housle. Pro vojenské kapely upravoval klasické mistrovské skladby. Skládal pochody, valčíky a dokonce na texty svých vojenských přátel i dvě opery: "Kyrysník" a "Rodrigo".
Roku 1894 dostal Lehár lákavou nabídku na místo námořního kapelníka v rakouském válečném přístavu Pule. U konkurzu byl vybrán ze 125 uchazečů.

Prominentní orchestr měl 100 členů a kapelnické místo znamenalo i velice dobré existenční zajištění. Jeho přítel, korvetní kapitán Felix Falzari, mu našel operní námět z ruského prostředí "Kukačka" a zpracoval ho ve veristické operní libreto. Dílo bylo uvedeno v Lipskua mělo celkem úspěch. Kritika si všímala velkého wagnerovského vlivu, zejména zřejmým zaujetím patosem Tristana a Izoldy. Umělecký úspěch podnítil Lehára vzdát se dirigentské dráhy a věnovat se jen skladbě. Když ale úspěch finanční byl žalostně malý, nastoupil znovu službu. Nejdříve byl kapelníkem 87. pěšího pluku v Budapešti. V této době měla v tamní opeře též premiéru "Kukačka". Pak přešel k 26. pěšímu pluku do Vídně, kde zaznamenal svůj skutečně velký skladatelský úspěch: valčík "Gold und Silber", psaný pro kněžnu Metternichovou. Následovaly další úspěšné valčíky: "Krásky v městském parku" a "Bez tance není života".

Lehár projevil zcela mimořádnou schopnost okamžitě se vcítit do osobité atmosféry místa, kde třeba ani nikdy nebyl. Začal okamžitě psát pravou vídeňskou hudbu s patřičně modernizujícím akcentem. Stal se brzy právoplatným dědicem vídeňské operety Strausse, Suppého i Millockera. Připadl mu obtížný úkol udržet operetu při životě i ve 20. století. Sláva a světová proslulost jeho děl vydávají svědectví o tom, že se mu podařilo tento úkol skvěle splnit. Jeho hudba zněla vskutku nově a byla komponována se skutečným mistrovstvím. Je to dobré vysvědčení i pro jeho vlastně jediného skutečného učitele skladby - Zdeňka Fibicha. (Odtud zcela jistě i Lehárovo počáteční zaujetí dílem Richarda Wagnera.) Ale Lehár dovedl nadto vtisknout své hudbě i lehký šarm a řekněme přímo sexappeal. Tím bylo jeho dílo dvacátému století bližší než melodie Offenbachovy nebo Suppého. Nakonec Lehár právem poukazoval na to, že se jeho operety hrají ve světových domech celé Evropy společně s Pucciniho Toscou nebo d´Albertovou Nížinou.
Na rozdíl třeba od Johanna Strausse si Lehár velice dobře uvědomoval důležitost dobrého libreta a od svého vstupu na vídeňskou operetní cestu v tomto smyslu velice energicky jednal. Obrátil se rovnou na toho nejlepšího. Byl jím Victor Léon /1859-1940/, vlastním jménem Victor Hirschfeld, zejména úspěšný svými librety Vídeňské krve, Plesem v opeře a Simpliciem. Lehár mu poslal na ukázku své práce klavírní výtah Kukačky. Traduje se, že pyšný autor úspěšných libret spolupráci odmítl a jen nadšení jeho 13leté dcery Lizzi, která byla okouzlena elegantním kapelníkem z kluziště, otevřelo Lehárovi brány Léonovy vily. . Dal mu na zkoušku složit předehru k Dráteníčkovi. Léonův tah byl mistrovský. Když Léhar začal psát operety, byl mu tento svět prakticky neznámý a málo co znal ze špičkových děl tohoto žánru.

Později vzpomínal: "Do vídeňské operety jsem se dostal tak říkajíc naslepo a nic netušíc. Tato nevědomost byla pro mne ale velkou výhodou. Mohl jsem tak vytvořit vlastní styl, který vedl k renesanci vídeňské operety. Odešel z armády, tentokrát již definitivně a Karczag, nový ředitel divadla An der Wien ho angažoval za kapelníka.
Jestliže Lehárova první opereta "Vídeňské ženy", premiérovaná v divadle An der Wien, měla úspěch, ale přece jen místní, opereta "Dráteníček", komponovaná pro Carltheater, měla úspěch, dá se říci, celoněmecký. Děj se odehrával v blízkosti Trenčína, uprostřed německého textu se cituje i slovenština. Lehár dokonale využil znalosti slovenského prostředí a dovedl napodobit i jeho melodie, které byly pro publikum jistým exotikem.

Roku 1901, po smrti Adolfa Müllera, se stává ještě dirigentem populárních programů Vídeňského komorního sdružení. Jistě zajímavý je dnes pro nás konkurzní posudek velkého Lehárova operetního předchůdce K. Millöckera: "...Lehár disponuje zcela mimořádnými vědomostmi v klasické hudbě, leč selhává na moderním valčíku".
" Dráteníček" znamenal Lehárův světový úspěch. Toho nedosáhly další dvě operety: "Syn bohů" - opereta lyrická až sentimentální, obecenstvem ale přívětivě přijatá a slabší "Svatba ze žertu".
Pak ale rok 1905 přinesl světový úspěch "Veselé vdovy". Dle vlastních autorových slov to bylo jeho první vyzrálé dílo. Lehár se zde osvědčil jako především výrazný melodický typ se schopností rozpracovat své, v podstatě nepříliš hluboké, myšlenky do mimořádně účinné šíře v podstatě dvěma způsoby. Především v pravém slova smyslu až eroticky dráždivou instrumentací, v níž mu nebyl vzorem nikdo jiný než Giaccomo Puccini. Druhým a pro Lehára příznačným rysem bylo rafinované využití právě módních moderních tanců. Lehár obohatil melodiku exotickými prvky i slovanským koloritem, vše v jakémsi výrazovém hávu a la impresionismus. Byl nazýván "geniem operety v moll". Samé dramaturgické podstatě dali Američané lapidární formulku: "Boy mets girl, boy loses girl, boy gets girl." (Chlapec spatří děvče, chlapec ztratí děvče, chlapec děvče dostane.) Znamenalo to ale recept na úspěch v operetním divadle. Dle kritik opereta, ta nejnesmyslnější věc na světě, po období svého úpadku, nabyla opět Lehárovým příchodem smysl a význam. "Veselá vdova" jen třeba v jediném roce 1910 zaznamenala 18.000 provedení v 10 jazycích. Český cestovatel Janda poznamenal, že spatřil kdesi v naprosto opuštěných končinách jižní Afriky ručně psané oznámení, které zvalo na místní představení Veselé vdovy. Do 60 let od vzniku zaznamenala tato opereta čtvrtmiliónové představení. Praha jí slyšela již dva roky po premiéře a to v divadle "U Deutschů". Později se tato scéna jmenovala "Divadlo S. K. Neumanna", nyní jí známe jako "Divadlo pod Palmovkou".

V roce 1905 byla ještě poprvé uvedena opera "Taťjána". Šlo ale jen o nové zpracování "Kukačky". Stalo se tak v Brně a dirigoval pozdější další slavný vídeňský skladatel Robert Stolz. Lehár, jak později ještě uvidíme, nesmírně rád přepracovával svá starší díla. Ještě v roku 1906 byla uvedena opereta "Klíček k ráji", což byly přepracované "Vídeňské ženy". V podstatě málo zaujala další díla: "Mstislav moderní", "Muž se třemi ženami" a "Knížecí dítě".


Velký vzestup znamenal "Hrabě Luxemburg". Lehárův velký konkurent Emerich Kalmán velice zaujal operetní svět svými "Podzimními manévry". Lehár zdařile kontroval nejprve "Cikánskou láskou", pak i "Evou". Rok 1910 byl pro něj velice šťastným - jeho díla se pravidelně hrála nejen ve třech velkých operetních divadlech vídeňských, ale i v Paříži, Londýně a New Yorku. Oženil se a na vídeňské Theobaldgasse si koupil přepychový dům, v jehož I. patře byly místnosti nakladatelství a literární společnosti, sdružující se kolem osobnosti slavného skladatele, ve II. patře žil on sám osobně se svou rodinou, ve III. patře jeho osobní libretista Alfred Maria Wilner. Ve IV. patře pak prozíravý Lehár vytvářel jakýsi zárodek svého pozdějšího muzea a archivu. V císařských lázních Bad Ischl si pořídil nádhernou vilu, kde ponejvíce komponoval.
Pokud jsme se zmínili o operetě "Eva", odklonil se zde Lehár od svého pojetí hudebního verizmu a pokusil se poměrně zdařile pracovat s prvky debussovskými. Také v libretu lze pozorovat odklon od klišé a je pozoruhodné i svým sociálním námětem. Odpočinek znamenaly operety "Růžový keř" a "Protěž". "Syna bohů" přepracoval v "Ideální manželku" a složil , dle odborníků, svou nejlepší operetu "Konečně sami". Jistě pozoruhodná hudba se zde velice blíží opeře. Je také nazývána "operetním Tristanem" již i proto, že celé jedno jednání zpívají dva lidé. Na Kalmánovu "Cikánskou lásku" odpověděl operetou "Kde skřivánek zpívá". Mnoho nezaujal "Hvězdář". "Syn bohů" přepracovaný na "Ideální manželku" se dostal do nové podoby pod názvem "Královna tanga".

"Hvězdáři" se dostala nová podoba pod názvem "Tanec vážek". Další díla, jako "Modrý mazur", "Jaro", "Frasquita", "Clo-clo" znamenaly pouze dílčí úspěchy. Lehár psal a psal leč úspěchy, na jaké byl zvyklý, se stále nedostavovaly a kritika poznamenávala, že se Lehár "vypsal". Za skutečný úspěch lze označit jen uvedení "Žluté kazajky". Zde dovedl kouzlo vzdálené země oživit exotickým melodickým bohatstvím i harmonií. Léonův text mu v tom byl podstatnou oporou. Tedy, po delší době, zase úspěch, ale nikoli nadšení.
Po válce zchudl. Vídeň mu také nedokáže zajistit to zázemí, kterému přivyknul a hodlá přesídlit, alespoň na jistou dobu, do Berlína, kde cítí operetychtivé publikum. Toto rozhodnutí ještě urychlily kritiky po vídeňském prvním provedení "Paganiniho" roku 1925. Dílo bylo přechodem k novému tvůrčímu údobí, spočívajícímu především v širokých mollových kantilénách. Kritiky ve Vídni však byly tak špatné, že se ho báli v Berlíně vůbec uvést. S velkou námahou prosazené berlínské provedení však znamenalo naprosto triumfální úspěch. Lehár poznamenává: "V tomto okamžiku jsem se podruhé umělecky narodil." Na zmíněném úspěchu po nevhodném obsazení Paganiniho ve Vídni měla zásluhu i vynikající představitelská dvojice Vera Schwarzová a Richard Tauber. Ale díla "Paganinim" počínajíc, sice překypují melodickým bohatstvím, ale vzdalují se operetnímu ideálu "Pařížského života" a "Netopýra", tedy Offenbachovské a Straussovské koncepce.


Rolí Paganiniho vstupuje do Lehárova života vynikající zpěvák a ideální interpret jeho dalších hlavních tenorových partií, které jsou mu ostatně doslova "šité na tělo" - Richard Tauber /1890-1948/, zvaný "německý Caruso". Syn subrety a herce studoval dirigování na konzervatoři ve Frankfurtu. Pak nastoupil jako kapelník do divadla v Chemnitz. Zdařilý záskok v roli Tamina v Mozartově Kouzelné flétně zcela změnil jeho dosavadní dráhu. Brzo na to přešel jako první sólista do opery v Drážďanech a pravidelně zpíval i v Berlíně. Byl úspěšný zejména jako Max v Čarostřelci, Canio v Komediantech, Pedro v Nížině a Kalaf v Turandot. Mimo jiné byl i skvělým Jeníkem v Prodané nevěstě. Především byl ale pokládán za nedostižného mozartovského pěvce. V době I. světové války zpíval v Anglii a Americe.
Tauberovu životní dráhu ovlivnilo od roku 1924 až do jeho smrti trvající pevné přátelství s Franzem Lehárem. Ten mu nejen roli Paganiniho upravil pro jeho hlas, ale vysloveně pro něj psal i partie v "Careviči", "Zemi úsměvů", "Friderice" a "Giudittě". Od těch odb jsou také tyto tenorové partie zmíněných operet natolik vděčné, že pravidelně zpívají nejpřednější světoví tenoristé, jako např. Fritz Wunderlich nebo Nicolai Gedda, abychom se zmínili o protagonistech nejslavnějších gramofonových nahrávek "Země úsměvů".
Vedle Taubera našel Lehár v Berlíně i další obdivovatele, především libretní spolupracovníky Dra Ludwiga Herzoga a zejména Fritze Löhnera-Bedu. Společně vytvořili "Frederiku", která měla stejně velký úspěch jako "Carevič", na jehož kompozici měl největší zásluhu samotný Tauber.

Pro Berlín též přepracoval starší operetu "Jaro". "Frederika" a "Paganini" znamenaly neustále vyprodaný berlínský Metropol-Theater po několik let. Fritz Löhner-Beda s Richardem Tauberem se ale stále obírali "Žlutou kazajkou" a měli pocit, že dočasné ticho kolem tohoto díla by mohlo po jistém přepracování znamenat další veliký úspěch. Vzali si ještě na pomoc dra Ludwiga Herzoga a Lehára přemlouvali. Ten, jak jsme zde již několikrát poznamenali, se velice rád obíral svými staršími díly. Okamžitě pochopil, že role prince Su-Chonga by byla ideální pro Richarda Taubera. Minulý nepřesvědčivý happy-end nahradili společně rozchodem ústřední dvojice, přepracovali herecké party , vynechali mnoho zbytečných sborů. Ze 16 taktové pasáže v Des-dur, která ve "Žluté kazajce" zazněla pouze jednou asi dvě minuty před spadnutím závěrečné opony, učinil Löhner-Beda hlavní téma nového díla a připsal k ní slova "Své srdce tobě dám". Tato píseň se pak stala Tauberem nejčastěji uváděnou árií. Ve slavnostním programu čteme: "Čína záhadní - Čína minulosti. Této velké hádance - Číně, se nyní přibližuje Lehár a on jí vyřeší." Není jisté, zda tato hádanka byla Lehárem vyřešena, ale v každém případě 1. října 1929 spatřilo světlo světa další z jeho nejúspěšnějších a nejslavnějších děl, které okamžitě bylo hráno po celé Evropě. V listu J. J. Schubertovi, divadelnímu řediteli v New-Yorku, datovaném v Berlíně 28. července 1936 protestuje Lehár proti některým americkým pokusům o úpravy operety: " Tato opereta je nejlepší dílo, jaké jsem napsal a divadelním účinkem převyšuje Veselou vdovu. Tato opereta je vyvrcholením mé životní práce."

V Praze byla "Země úsměvů" triumfálně přijata při zájezdu bratislavské opery. Hlavní role zpívali Margita Czesanyiová a Štefan Hoza. (S jejich jmény se o dvacet let později setkáváme při slavné premiéře Suchoňovy opery Krůtňava.) Praha ale stále vzpomíná na neustále vyprodané představení ve Velké operetě, které dirigoval René Kubínský a kde hlavní role zpívali Jarmila Kšírová a Jára Pospíšil.
V rekordně krátké době po svém vzniku zazněla "Země úsměvů" v Olomouci, a to 16. ledna 1931. Su-Čonga zpíval nikdo jiný než Jára Pospíšil. Od té doby se tato opereta nikdy z olomouckého jeviště na delší čas neztratila.
" Země úsměvů" znamenala vedle "Veselé vdovy" největší triumf Lehárova uměleckého snažení. Tato sláva již nebyla v jeho životě překonána. Je pravdou, že pro některé inscenace připadala opereta svým tvůrcům až příliš komorní, takže se do ní postupně vkládaly některá vyřazená čísla ze "Žluté kazajky", zejména kvůli uplatnění baletu. 15. listopadu 1932 zazněla opereta v této úpravě triumfálně v pařížském Theátre de la Lyrique francouzská verze "Země úsměvů" pod názvem "Le pays du sourire".

Roku 1931 zazněla ve vídeňském Theater an der Wien opereta "Krásný je svět". Byl to pokus o oživení operety "Konečně sami". Ale Lehárova hudba po 17 letech mimo jásavého titulního valčíku a nové kanzonetty "Milá, důvěřuj", byla v podstatě prázdná a nepřesvědčující. Ani Tauberův výkon nezastřel skutečnost, že časy modernizování starých operet již minuly.
Až hekticky očekávaný úspěch "Giuditty" se rovněž nedostavil. Zde se stal ctižádostivý a po práci dychtící Lehár obětí libretistů. Přitom premiéra 20. ledna 1934 byla nanejvýše reprezentativní: naše Jarmila Novotná v titulní roli, Richard Tauber, sám autor u dirigentského pultu, slavnostně vyzdobená vídeňská Státní opera (neuvěřitelná čest pro operetního skladatele), spolkový prezident a celá vláda v lóžích, přistaveny mikrofony 120 rozhlasových společností z celého světa. Ovšem dějově je "Giuditta" směsí Traviatty, Manon a Lulu. Lehár, chtěje si naklonit operní kritiku, dílo přeumělkoval a instrumentací přehustil. Sice ukázal nemálo kompozičního umění, obrovský bombast byl však v příkrém protikladu k lehkosti žánru.

Lehár si koupil zámeček v Nussdorfu u Vídně, který si kdysi nechal postavit Mozartův libretista Kouzelné flétny Schikaneder v době svého ředitelování v Theater an der Wien. Založil vlastní nakladatelství Glocken-Verlag. tato činnost pohltila celý jeho další zájem. Komponovat prakticky přestal. Nemalou roli v tom hrála těžká válečná léta a s ní spojené pronásledování Židů. Mezi nimi byla řada jeho přátel a libretistů. Řada z nich skončila v koncentračních táborech. Tam skonal i Louis Treumann, první Danilo ve "Veselé vdově". Lehár svým způsobem kolaboroval již v době první světové války, kdy složil například v roce 1914 scénickou hudbu "Přijď, německý bratře", nebo písňový cyklus "Z železné doby". Nyní byla situace horší - jeho žena byla židovského původu. Aby jí zachránil, musel věnovat nacistickému Německu veškeré tantiémy z provozování svých děl v zahraničí. "Svému vůdci" věnoval rukopisný exemplář valčíku "Ústa mlčí".

Díky tomu všemu prožil válku celkem v klidu v Bad Ischlu. Ale po čas bojů o Vídeň na jaře 1945 vtrhl dav do jeho zámečku v Nussdorfu, zcela zničil nábytek i mnoho památkových předmětů. Proto se Lehár r. 1946 přestěhoval do Zürichu, kde se pokoušel získat nejprve švýcarské, pak alespoň maďarské státní občanství. Marně. Za rok tam umírá jeho choť. Alespoň Richard Tauber, jako poslední z věrných, přijel z Ameriky navštívit dávného přítele, ale po 6 měsících i jeho, v 57 letech, přemohla plicní choroba. Naprosto osamocený, smutný a vyčerpaný Franz Lehár se vrací do Bad Ischlu, kde 24. října 1948 umírá. Jeho poslední slova zní: "Vše pozemské jsem zařídil, nyní je třeba již zemřít".

Z premiér "Země úsměvů" na olomoucké divadelní scéně si připomeňme alespoň tři poslední: 12. února 1965, 11. dubna 1982 a 21. září 1993. Dirigovali je Jan Bedřich a Zvonimír Skřivan v režiích Stanislava Regala, Jána Šilana a Jiřího Měřínského na scénách J. A. Šálka, Jiřího Procházky a Alexandra Babraje. Su-Čonga zpívali Ladislav Kramosil, Arnošt Svoboda, Ondřej Doležal, Petr Martínek a Václav Málek, Lízu Jaroslava Jánská (pak dlouholetá přední sólistka Janáčkovy opery v Brně, nyní docentka JAMU), Jana Bézová (odešla do emigrace, nyní žije ve Švýcarsku), Ludmila Machytková, Magda Málková a Alena Řehořová.

 

Požitá literatura: www.mdo.cz Autor: Reginald Kefer