Orlando di Lasso

 

Narodil jako Roland de Latre roku 1532 ve městě Mons v nizozemské provincii Hainaut (dnešní jižní Belgie). O jeho dětství není nic známo, můžeme pouze předpokládat, že se mu dostalo hudebního vzdělání. Jako dvanáctiletý byl totiž přijat do služeb generála Ferrante Gonzagy, který pocházel z mantovského vévodského rodu. S jeho družinou Lasso putoval přes Francii a Itálii až do sicilského Palerma, kam dorazil roku 1545. Následovala léta v Miláně, Neapoli a Římě, kde se roku 1553 stal kapelníkem chrámu San Giovanni ve čtvrti Laterano. Když byl Lasso o tři roky později pozván na návštěvu ke dvoru bavorského vévody Albrechta V., jistě netušil, že se mu Mnichov stane osudným. Nejprve se jako tenorista stal členem vévodské kapely, roku 1560 se oženil a od roku 1563 až do konce svého života působil jako kapelník jednoho z nejvýznamnějších hudebních těles tehdejší Evropy. O Lassově věhlasu jistě svědčí i povýšení do šlechtického stavu císařem Maxmiliánem a udělení Řádu zlatého rouna papežem Řehořem XIII. V 70. letech Lasso často cestoval - navštívil Francii, Vídeň, Trident, Ferraru, Mantovu, Boloňu a Řím. Při všech cestách se vždy živě zajímal o to, jak skládají jeho kolegové v různých částech Evropy. Stárnoucí skladatel předal část svých kapelnických povinností synu Ferdinandovi a roku 1585 vykonal pouť do italského poutního místa Loreta, aby tak ulehčil své duši při Posledním soudu. Lasso zemřel 14. června 1594 v Mnichově.

Hudební chameleon
Místo kapelníka na mnichovském dvoře bylo velmi prestižním, neslo s sebou však obrovské množství povinností. Lasso zodpovídal za výběr a nastudování skladeb, dohlížel na výchovu chlapeckých zpěváků, opisování skladeb a sbírání tisků pro vévodskou knihovnu, k tomu komponoval a dělal společníka mladému vévodovi. Kapela se aktivně účastnila veškerého života na dvoře, který obnášel každodenní bohoslužby, státní návštěvy, bankety, lovecké večírky i řadu dalších společenských událostí. Přičteme-li k tomu Lassovy cesty, vůbec se nemůžeme divit tomu, že mezi jeho cca dvěma tisíci skladbami nacházíme snad všechny hudební druhy známé v tehdejší Evropě. Kromě hudby liturgické (mše, moteta, Magnificat a další) ve stylu nizozemské vokální polyfonie komponoval ve stylu italském (madrigaly a písně), francouzském (chansony) i německém (tenorové písně). A ve výčtu jeho skladeb nechybí ani duchovní skladby pro potřeby německých protestantů.

Protireformace a hudba
Reformace, která se z Německa rychle šířila po celé Evropě, a nebezpečí hrozící ze strany Turků vyvolaly u katolické církve potřebu nového upevnění slábnoucího vlivu a moci. Roku 1545 proto svolala do města Tridentu církevní koncil, který trval s přestávkami 18 let. Na konci došlo i k ostrým diskusím o podobách ideální chrámové hudby. Odpůrci polyfonie, kterým vadila špatná srozumitelnost zpívaného textu, prosazovali jednohlasý gregoriánský chorál. Na přetřes se dostala také přítomnost nežádoucích světských prvků v liturgické hudbě - především mše složené podle světské (někdy obsahově velmi nevázané) předlohy. Tridentský koncil však otázky týkající se budoucnosti chrámové hudby jednoznačně nevyřešil, zůstalo proto na jednotlivých biskupech, aby se touto problematikou ve svých diecézích zabývali.Vedle liturgické hudby se atmosféra protireformace, kdy se katolická církev snažila posilovat víru svých věřících všemi dostupnými prostředky, odrazila i v hybridním hudebním druhu - duchovním madrigalu. Typicky italský světský žánr, který zhudebňoval poezii slavných italských básníků (například Petrarca, Ariosto), se tak po obsahové stránce začíná blížit motetu. Místo latinských (zpravidla biblických) textů však duchovní madrigal přináší italskou duchovní poezii ztvárněnou prostředky typickými pro světskou variantu tohoto hudebního druhu. Lassův cyklus Slzy svatého Petra tvoří dvacet duchovních madrigalů a jedno moteto, ve kterých je líčena bolest a lítost apoštola Petra nad tím, že zapřel Krista. Emocionálně vypjatý text poskytl skladateli mnoho příležitostí například k uplatnění chromatických postupů (bolest, utrpení, bída), homofonie pro znázornění kohoutího kokrhání nebo těsné imitace k vyvolání dojmu většího množství. Duchovní madrigaly nebyly určeny pro liturgické účely, uplatňovaly se spíše v intimním domácím prostředí.

Lasso bývá označován za skladatele konzervativního, zvláště v porovnání se svými o něco mladšími současníky. Ti se vedle polyfonie stále více uchylovali k novému stylu, v němž se na rozdíl od horizontálně chápaného vícehlasu se samostatně plynoucími hlasy stává hlavním stavebním principem vertikála, to jest souzvuk s hlasy podřízenými přísné hierarchii.

 

Použitá literatura: časopis Muzicus autorka: Lenka Mráčková