Jaroslav Ježek


Jedna z nejpozoruhodnějších osobností české hudby mezi dvěma světovými válkami "Klavírista, schopný interpretovat* i ty nejnáročnější klavírní skladby, stejně jako nekonečné hodiny 'improvizovat". Skladatel řady skladeb vážné* hudby (Koncertu* pro klavír, který mu v jeho 21 letech provedla Česká filharmonie, Koncertu pro housle * s dechovým orchestrem, různých skladeb pro klavír*, housle i skladeb komorních*, sborů* i písní"), a1e především hudby ke hrám Osvobozeného divadla. Jeho písničky na texty Voskovce a Wericha se staly masově populární. A žijí dodnes - kdo by neznal třeba Babičku Mary, v domě straší duch, 0 Španělsku si zpívám, Civilizaci, Tmavomodrý svět, Život je jen náhoda, Ezopa, Davida a Goliáše, Šaty dělaj' člověka, Stonožku, Proti větru! Ježkova hudba je radostná, vtipná, snadno zapamatovatelná, ale náročná. Orchestr Osvobozeného divadla měl co hrát, herci měli co zpívat. Ale dělali to rádi a na dobu svého angažmá v divadle vzpomínají jako na nejkrásnější dobu svého života. J. Ježek se narodil nemocen a vlastně celý jeho krátký život byl bojem s nemocí. A přesto si ho všichni pamatuji jako bytostného optimistu. Jako dítě hudbu jenom miloval, ale hrát na klavír se začal učit až po ukončení školní docházky v Deylově ústavu pro nevidomé a slabozraké děti. Na pražské konzervatoři*, kde studoval hru na klavír a skladbu (u J. Suka*), už patřil k nejlepším. Brzy po absolutoriu začal spolupracovat s Osvobozeným divadlem, stal se jeho skladatelem a dirigentem* jeho orchestru. Šťastná tvůrčí léta skončila v r. 1938, kdy už nebylo možno z politických důvodů v činnosti divadla pokračovat. Ježek odjel se svými přáteli do Ameriky, kde pak působil jako sbormistr* Newyorského [ňujorský] českého dělnického zpěváckého* spolku. Zúčastňoval se i tam velmi aktivně společenského života, hrál na klavír a skládal, ale šťastný nebyl. Když na Nový rok 1942 zemřel, dělnický spolek mu na pohřbu zazpíval české lidové* písně.

 

(Z knihy Ludmily Vrkočové "Slovníček hudebních osobností")