Leoš Janáček


Leoš Janáček se narodil dne 3. července 1854 na Hukvaldech z učitelské a muzikantské rodiny. Obecnou školu navštěvoval ve svém rodišti (1859-1856), kde záhy poznal nejen přírodní krásy, ale i tvrdý život lašského kraje. Zásluhou Pavla Křížkovského, bývalého žáka a příznivce Janáčkova otce, byl přijat v létě r. 1865 za fundatistu starobrněnského kláštera na Starém Brně. V klášterním ovzduší se jeho vzdorný a nepoddajný duch utvrdil v národním vědomí a zde také vyšlehly prvé plaménky jeho budoucí lásky k slovanskému východu. Pod vedením Pavla Křížkovského získal přísné hudební školení. Studoval na starobrněnské městské reálce (1866-69), později na učitelském ústavě, kde r. 1872 absolvoval. Téhož roku byl na tomto ústavě jmenován výpomocným učitelem a současné vyučoval hudbě na cvičné škole. V letech 1873-84 poslouchal přednášky Antonína Matzenauera z české řeči a literatury na tehdejší moravské zemské akademii. V Brně složil r.1874 také zkoušku způsobilosti z historicko-jazykového oboru pro obecné a měšťanské školy. V hudebních studiích pokračoval (1874-75) na pražské varhanické škole u Fr. Blažka a Fr. Skuherského. Po státní zkoušce ze zpěvu, klavíru a varhan (1875) byl r. 1876 jmenován prozatímním učitelem hudby na učitelském ústavě v Brně.

Sbormistrovskou činnost zahájil r. 1872 v řemeslnické besedě Svatopluk, kde setrval až do října 1876. Po odchodu P. Křížkovského do Olomouce r.1872 zastupoval ho na kůru starobrněnského klášterního kostela a v této funkci setrval až do r. 1885. V letech i 1876- 88 s dvouletou přestávkou řídil Besedu brněnskou a upozornil na sebe jako znamenitý a temperamentní dirigent. Navázal tu na tradici Křížkovského a vedl spolkový sbor k velkým reprodukčním úkolům. Neklidný a teoreticky zvídavý duch Janáčkův, který již tehdy projevuje zvýšený zájem o hudebně estetické problémy, nemohl se spokojit s úzkými obzory brněnského prostředí. Janáček touží po úplném vzdělání hudebníka a proto odchází na konzervatoř do Lipska (1879-1880) a do Vidně (188o). Po návratu ze studií v cizině byl jmenován skutečným učitelem hudby na učitelském ústavě (188o), kde působil až do r. 1904. V letech 1886-1902 vyučoval též zpěv na nižším gymnasiu na Starém Brně. V tehdejší své rozsáhlé a všestranné hudební činnosti se jeví jako nadšený vyznavač díla Dvořákova, k jehož soustavnému moravskému kultu položil pevné a trvalé základy. Po ustavení Jednoty na zvelebení církevní hudby na Moravě, která založila varhanickou školu v Brně, byl jmenován (1881) jejím ředitelem a zůstal jím až do 31. srpna 1919; jeho přičiněním byl ústav přeměněn na konzervatoř. Zde rozvinul osobitou a všestranně bohatou pedagogickou činnost a šířil své osobité teoretické názory. Uplatňoval je také ve své kritické činnosti, jmenovitě v Hudebních listech, jež vydával v letech 1884-1888. Byl činný nejen jako skladatel, pozornost vzbudil svéráznými literárními črtami a hudebné teoretickými spisy, v nichž publikoval výsledky svého studia umělé a lidové hudby. Vybudoval teorii, která usilovala geneticky vyvodit vznik melodie a rytmu z nápěvků mluvy. Janáčkova nápěvková teorie se stala východiskem i zdrojem jeho hudebně-dramatického slohu.

S dialektologem Fr. Bartošem se věnoval soustavnému studiu a sběru moravské lidové písně a byl uznáván jako přední znalec moravského hudebního lidopisu. S Martinem Zemanem sestavil na pražské Jubilejní výstavě (1891) slováckou kapelu a r. 1895 stál v čele moravského pracovního odboru pro Národopisnou výstavu v Praze, na níž předvedl s Lucií Bakešovou moravské tance. Za zásluhy o moravskou lidovou píseň byl zvolen předsedou pracovního výboru pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku (19o5) a po převratu (1918)předsedou moravského výboru Státního ústavu pro lidovou píseň. Poměrně záhy rozvinul široce založenou činnost organizační, národně buditelskou a hudebné výchovnou. R. 1898 utvořil v Brně kruh pro udržování symfonického orchestru a podílel se na vzniku hudebního odboru Klubu přátel uměni v Brně, jehož byl od r. 1910 předsedou. Usiloval o uměleckou očistu brněnského Národního divadla, rusofilské sklony projevil jako tvůrce a předseda Ruského kroužku. Vedl kursy ruštiny, navštívil třikrát Rusko (1896 a 1902), zasáhl do příprav ke všeruské výstavě v Petrohradě (1903) a svou dceru Olgu ( +1903) poslal na studia ruštiny ke svému petrohradskému bratru Františkovi. Po státním převratu jmenován profesorem mistrovské školy pražské konzervatoře (1919), členem hudebního poradního sboru při ministerstvu školství a národní osvěty, členem České akademie (1912), Pruské akademie umění (1927), dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně (1928), předsedou Klubu moravských skladatelů (1919), členem většiny významných českých hudebních spolků a korporací, konzervátorem hudebních památek atd. Jeho stěžejní díla byla poctěna národními cenami nebo cenami České akademie. Masarykova univerzita v Brně udělila Leoši Janáčkovi čestný doktorát filosofie (1925) jako jednu z nejvyšších poct za jeho celoživotní tvůrčí odkaz. V Hukvaldech na jeho rodném domě mu byla odhalena pamětní deska a na Štramberku postaven pomník. Leoš Janáček zemřel 12. srpna v Kleinově sanatoriu v Moravské Ostravě r. 1928.


Janáček byl především hudebně dramatickým autorem. Po operách Šárka, Počátek románu a Osud pracoval deset let na své nejpopulárnější opeře Její pastorkyňa, vznikající na prozaický text G. Preissové. Toto dílo reprezentuje nejen mezník ve vývoji Janáčkova stylu, ale patří - spolu s další operou Káťa Kabanová - k vrcholům světové moderní opery vůbec. Autor užívá tzv. reálných motivů, připínajících se bezprostředně ke konkrétním dramatickým situacím. Osobitost Pastorkyně, v cizině nazývané Jenůfa, je mimořádná: Janáček vychází z moravského folklóru, opírá se o zkušenosti se svými nápěvky, vzdává se tradičních uzavřených čísel. Důležitým přínosem byl hluboce lidsky cítěný námět, v němž centrální postavy jsou formovány konfliktními situacemi prostředí. Opera, ač její premiéra odezněla v Brně v r. 1904, čekala 12 let na uvedení v Praze. Teprve pražská inscenace a o tři roky později nastudování ve Vídni udělaly z autora světoznámého mistra.

Tento úspěch vlil do dvaašedesátiletého autora nový zápal v tvůrčím snažení. Jeho další opery Výlety pana Broučka, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu jsou geniálními výtvory zralého mistra. Skladatelova mnohotvárnost je v nich obdivuhodná: v těchto dramatech se Janáček projevuje jako svérázný myslitel ( v satirickém pojetí měšťáckého Broučka podle S. Čecha i při promítnutí lidských osudů do osudů zvířat podle Těsnohlídka ), prosazuje se jako pěvec nefalšované lásky i jako autor, jenž se po vzoru K. Čapka zamýšlí nad štěstím lidské bytosti ve vztahu k dlouhému věku


První skladby, na nichž Janáček tříbil svůj kompoziční sloh byly sbory a skladby liturgické. Z celé sborové tvorby, jíž se J. dílo počíná již r. 1872, jsou nejdůležitější mužské sbory Maryčka Magdónova 1906-7), 70.000 ( 1909), Kantor Halfar (1906), z ženských sborů pak cyklus Hradčanské písničky, Vlčí stopou a Kašpar Rucký ( všechny okolo 1916).
Z kantát je z celé J. tvorby nejdůležitější Amarus (1897), Věčné evangelium (1914) Potulný šílenec (1922), vrcholem vokálně-instrumentální tvorby je Glagolská mše na staroslověnský liturgický text (1926)
Symfonickou tvoru reprezentují především symfonická rapsodie Taras Bulba (1915, 1918) Symfonietta (1926), komorní tvorbu pak oba smyčcové kvartety ( I. z podnětu Kreutzerovy sonáty -1923, II. "Listy důvěrné" 1928), Capriccio pro klavír levou rukou a dechový komorní souhlas (1926), Concertino pro klavír a komorní soubor (1925), Mládí ( 1924), dvě řady klavírních skladeb cyklu Po zarostlém chodníčku (od 1904-1911), Zápisník zmizelého pro klavír a zpěvní hlasy ( 1917-19). Velkou část jeho tvorby tvoří tzv. díla ohlasová a úpravy lidových písní a tanců, jejichž výsledkem jsou třeba Národní tance na Moravě I. -III., Moravské tance, ale též symfonické Lašské tance, 26. balad lidových I.- III, symfonická předehra Žárlivost.

Použitál literatura: www. referáty.cz Autor: Jaz Coleman a Čechomor