Paul Hindemith

Německý skladatel, violista, dirigent*, komorní hráč, pedagog a propagátor moderní hudby. Tělem i duší muzikant, který lehce a rychle tvořil, žil intenzivně kulturním životem doby a mnoho experimentoval. Jeho díla z 20. let často šokují - a to nejen třeba opery* s názvy jako Vrah, naděje žen, Nusch Nuschi [nušnuši] nebo Právě vyšlo, ale třeba i Klavírní suita* 1922, která si vysloužila pověst přímo gangsterské hudby.
Narodil se ve Frankfurtu nad Mohanem. Mnohému z hudby se naučil v praxi - již ve 13 letech byl schopným houslistou s odvážnými plány, studoval na frankfurtské vysoké hudební škole. Ve 20. letech se stal koncertním mistrem orchestru* frankfurtské opery, brzy potom zakládá s Lickem [liko] Amarem smyčcové kvarteto*. Tento soubor s pověstí nejlepšího interpreta* moderní hudby byl úspěšný i na hudebních slavnostech v Donaueschingen [donauešingen]. Tam také Hindemith zažil i svůj první velký úspěch provedením Smyčcového kvartetu op. 16. Od r. 1927 byl profesorem berlínské vysoké hudební školy, ale r. 1934 musel toto místo pro pověst "kulturního bolševika" opustit. V průběhu 30. let se však Hindemithova tvorba zklidňuje, protikladné experimenty přecházej í v syntézu a skladatel se projevil jako vyzrálý klasik* evropské hudební moderny.
Nejvýznamnějším dílem tohoto období je opera Malíř Mathis; tři větší instrumentální části opery spojil skladatel v Symfonii Mathis o třech větách: Andělský koncert*, Kladení do hrobu a Pokušení svatého Antonína (poslední věta žije dodnes samostatným koncertním životem). Provedení opery Malíř Mathis bylo v Německu zakázáno a Hindemith odešel do exilu - nejprve do Turecka, pak do USA. Tam napsal Čtyři temperamenty, Téma s varicemi* pro smyčcový orchestr* a klavír*, Symfonické metamorfózy na témata C. M. v. Webera, balet* Hérodiade, "orchestrální recitace" pro jedenáct nástrojů na báseň S. Mallarmého a oratorium* Když na zahrádce kvetl bez, s textem W. Whitmana. Po dlouhých letech exilu se vrátil opět k opeře (Harmonie světa, Dlouhá vánoční večeře), pokračoval v pedagogické činnosti a začal se věnovat dirigování. Tak ho poznala i Praha, kde na festivalu* Pražské jaro 1961 sám provedl svou Pitssburskou symfonii.
P. Hindemith je osobnost úžasného hudebního bohatství. Přesvědčí nás o tom poslech kterékoliv jeho skladby klavírní*, komorní*, orchestrální*, dramatické*, z doby jeho expresionistického* okouzlení, odvážného experimentování, z doby zralosti, i třeba těch skladeb, v nichž sám reviduje své někdejší výboje, jako např. v druhých verzích Života Mariina, op. 27 z r. 1924 a opery Cardillac, op. 39, [kardylak] z r. 1926. Kdo se chce o hudbě něco dozvědět, musí Hindemithovým skladbám pozorně naslouchat.

 

(Z knihy Ludmily Vrkočové "Slovníček hudebních osobností")