Edvard Hagerup Grieg



Kdykoliv slyšíme jeho jméno, vybaví se nám před vnitřním zrakem rozlehlá krajina, drsná a přece neopakovatelně poetická a svým způsobem něžná, všeobjímající. Hudba Edvarda Griega (1843 - 1907), skladatele, jehož dílo právem považujeme za jeden z pilířů hudby druhé poloviny 19. století, je přesně taková, jaká je skladatelova rodná zem. Možná se muzikologové snaží toto určení vyvrátit a mají pro to mnoho pádných argumentů, ale přímá návaznost na genia loci Norska stojí zcela programově, takřečeno "autorsky" v ideové základně každého jeho díla.


Život v Bergenu
Edvard Grieg se narodil 15. června 1843 ve významném městě Norského království Bergenu, které je od nepaměti spjaté s čilým obchodním ruchem a pohnutými dějinami. Do města kypícího životem pochopitelně přicházeli vzdělaní lidé, a tak se tu dařilo i umění. Griegovi byli vážená bergenská rodina usídlená na jedné z hlavních ulic města. Otec byl obchodník a stejně jako jeho dva předkové zastával prestižní čestnou funkci britského konzula. Život rodiny nebyl ničím zvláštní, přece jen však měla hudba výsadnější postavení a byla o něco více preferovanějším uměním, než cokoliv jiného. Zásluhu na tom měla Gessine Judita Hagerupová, matka rodiny, která byla vynikající klavíristkou a zpěvačkou. Hudební vzdělání načerpala v Německu v Altoně a se svým mužem a pěti dětmi ráda pořádala večírky pro pozvané přátele, na nichž zněla hudba W. A. Mozarta a C. M. von Webera. Z dnešního pohledu se nám tato skutečnost jeví jako záviděníhodný jev. Je však nutné si uvědomit, že v druhé polovině 19. století patřilo hudební vzdělání k základní výbavě osobnosti každého jedince dané společenské skupiny. V takovém láskou a hudbou prodchnutém prostředí se brzy ukázal veliký hudební talent malého Edvarda. Zásadní moment v nasměrování jeho budoucí životní dráhy se udál při jedné z návštěv rodinného přítele, slavného norského houslisty Ole Bulla, který se v té době vrátil z delší cesty po Americe. Když slyšel o Edvardových kompozičních pokusech, velmi se o ně zajímal a apeloval na rodiče, aby maximálně podporovali chlapcův talent. A tak se Edvard Grieg vypravil do Lipska, které v té době platilo za jedno z nejvýznamnějších hudebních center Evropy, a začal studovat na konzervatoři.

Studijní strasti a slasti
Edvard nebyl zpočátku nejpilnější žák. A není divu, když jeho učitel klavíru Louis Plaidy mu vytrvale předkládal Czerného, Clementiho a Kuhlaua. Jednou došla Plaidymu trpělivost a nepřipraveného žáka vyhodil z hodiny. Ten však došel k řediteli a požádal jej, aby byl zproštěn výuky u Plaidyho. Ředitel kupodivu souhlasil, a tak vstoupily do života Edvarda Griega další osobnosti, které jej podstatným způsobem ovlivnily - Ernst Ferdinand Wenzel (přítel Schumanna) a později Ignaz Moscheles. Edvard překvapoval svou muzikálností, ale navzdory tomu (nebo že by právě proto?) se nestal koncetním virtuózem. Mnohem více mu šla kompozice. Velkého impulsu se mu dostalo od tehdejšího dirigenta Gewandhausu Carla Reineckeho, který jej vyzval, aby napsal smyčcový kvartet. Mladý Grieg nejprve prostudoval některé Mozartovy a Beethovenovy opusy a napsal kus, který byl dokonce s úspěchem proveden na jednom z koncertů konzervatoře. V roce 1862 slavil Edvard Grieg velký úspěch na svém absolventském koncertě a s hlavou v oblacích se vrátil do rodného Bergenu.


Kompozice jako životní nutnost
Úspěchy se dostavily záhy i doma. Přesto však mladý umělec cítil určitý rozpor mezi tím, co načerpal studiem v Lipsku a tím, co chtěl vyjádřit z hloubi své duše... Miloval přírodu a společně se svým starším bratrem Johnem podnikali mnoho výletů do drsné krajiny v okolí svého domova i dále. Snad právě tam si Edvard uvědomoval sám sebe a nacházel cestu k vyjádření všeho toho, co jej napňovalo. Tehdy se stal skutečným skladatelem, protože cítil, že musí komponovat ne proto, že si to někdo přeje nebo protože se tomu naučil, ale z jediného a neodbytného pocitu, že totiž hudba je jazykem, kterým může promlouvat k ostatním. Kompozice se tedy pro něj stala životní nutností. Po tomto nasměrování, které možná trvalo několik vteřin, a přece bylo tak důležité, začal hledat cestu k co nejpřesnějšímu hudebnímu výrazu a touto otázkou se prakticky zabýval po celý svůj tvůrčí život. Protože zkušenost z ciziny jej do jisté míry zklamala, hledal doma. Roku 1863 se přestěhoval do Kodaně především proto, že tam žil Niels Gade - jeden z předních skladatelů té doby, který se sám prezentoval jako národní skladatel ve snaze reprezentovat svůj národ na hudebním poli v rámci celé Evropy. Kodaň byla také centrem kulturního a intelektuálního života, což mladému umělci pochopitelně imponovalo. I zde čekala Edvarda dvě osudová setkání. Poznal zde Richarda Nordraaka, energického mladého muže, taktéž skladatele, se kterým se spřátelil. Nordraak přivedl Griega k norské lidové písni. Sám Grieg kdesi k tomuto setkání poznamenal: "... jakoby mi z očí spadly šupiny; teprve prostřednictvím jeho jsem pochopil norské lidové písně i svou vlastní povahu..." Edvard Grieg se tehdy upjal k národní hudbě jako k významnému a vpravdě nevyčerpatelnému inspiračnímu zdroji. Jeho zájem byl velmi hluboký. Zapisoval si písně, přemýšlel nad jejich tónovým systémem a čím více pronikal do struktury těchto písní, tím více vstřebával jejich zvukovost. Další člověk, kterého v Kodani potkal, byl pro jeho další život ještě významnější. V roce 1864 se sblížil se svou sestřenicí Ninou Hagerupovou a brzy se zasnoubili. Vše bylo nejvýš utajeno, protože rodiče Niny byli kategoricky proti. Neviděli v Edvardovi perspektivního manžela pro svou dceru, natož otce budoucích dětí. Ani vlastní vztah mezi Edvardem a Ninou nebyl zpočátku poklidný. Dokonce se asi na šest měsíců rozešli, aby se pak opět sešli, tentokrát už ovšem napořád... V letech 1865-1866 podnikl cestu do Itálie. Navštívil Řím, Florencii, kde mu bylo dokonce nabídnuto místo. Avšak ve skladbách, které vznikly během tohoto pobytu (například Koncertní ouvertura "Na podzim") je zřetelně slyšet zakotvenost v mlžných oparech přírody jeho rodné země. Po návratu do Norska a vyjasnění vztahu s Ninou se konala svatba, ovšem ve vší tichosti. Nina byla výtečnou zpěvačkou, měla dobré hudební vzdělání a dokázala interpretovat písně svého muže i jiných skladatelů s nevšedním smyslem pro barvu a charakterové odstínění. Až do konce svého života platila za významnou umělkyni a pochopitelně nejlepší zdroj informací o díle svého manžela. Po svatbě se tedy Griegovi přestěhovali do Osla, kde se Edvard stal šéfdirigentem Filharmonické společnosti. Jeho práce brzy přinesla ovoce, neboť těleso složené z amatérů dosáhlo úrovně tehdejších profesionálních orchestrů. V témže roce však vychází první díl Lyrických kusů pro klavír u Peterse v Lipsku. Tím se Grieg stává skutečnou evropskou veličinou mezi skladateli. Soubor charakteristických skladeb pro klavír nebyl sice ničím zvláštní, protože takto pojaté cykly byly velmi oblíbené a frekventované jak u skladatelů, tak interpretů. Ale Griegovy Lyrické kusy se díky svému hudebnímu jazyku vydělily z obvyklého rámce té doby. V nich je totiž nejzřetelněji vidět, na čem spočívá autorův hudební rukopis. Vysledujeme zde vlivy národní hudby i prvky formování hudby tohoto druhu, jež mají obecnou platnost a vyskytují se v dílech mnoha skladatelů, ale jsou transformovány originalitou autora do neopakovatelné podoby. Lyrické kusy znamenají v Griegově díle cosi jako zápisník motivů (vzpomeňme na Fibichův cyklus Nálad, dojmy, upomínky). Můžeme je vnímat jako velké resumé celého autorova díla, nebo spíše jako pramen, ze kterého povstává překrásná řeka, jejíž proud mohutní až k mořské deltě... Pohlédneme-li prakticky na kterékoli Griegovo dílo, zjistíme, že se v jeho zvukovosti objevuje výrazný komorní, melancholicky zabarvený charakter. I v symfonických dílech postřehneme určitou zjemnělost, těžiště skladeb je spíše v harmonii a z ní vyplývající zvukové barevnosti odstíněné do nejmenších detailů. Naopak díla komorní a skladby pro sólové nástroje nezapřou sklon k rozšířené zvukovosti pocházející ze zvuku symfonického orchestru. Tím se ve své podstatě diametrálně odlišné hudební druhy dostávají blíže k sobě. Celé Griegovo dílo působí nesmírně kompaktně. Navíc již zmíněné motivické souvislosti tomu výrazným způsobem napomáhají.


Životní setkání
Velmi nečekaně vstoupil do života Edvarda Griega v pravém slova smyslu génius hudby Ferenc Liszt. V lednu roku 1869 poslal Edvardovi dopis, v němž vysoce ocenil jeho Sonátu F dur pro housle a klavír op. 8. Zároveň Griega vyzval k osobnímu setkání, k němuž došlo na jaře o rok později. Velkému mistrovi Edvard donesl exemplář Druhé houslové sonáty. První větu si oba zahráli společně, druhou hrál Liszt sám z listu a bez jediného zaváhání. Hned na druhý den se konalo matiné, při němž byla provedena Griegova První houslová sonáta. Ferenc Liszt dal okázale najevo, že se mu kompozice velmi líbila, a tak společnost aplaudovala doslova freneticky, protože když tleská Liszt, musí tleskat všichni ostatní dvojnásobně. Při druhém setkání přednesl Grieg Lisztovi svůj Koncert pro klavír a orchestr a moll. Liszt jej opět s přehledem zahrál z listu a Edvardovi řekl: "... pokračujte tak dál, říkám vám, je to ve vás - a nedejte se odradit!"
Takové přijetí dodalo Griegovi ještě větší váženosti. Začal být vyhledávaným autorem. Tak jej oslovili i dramatikové Björnstjerne Björnson a Henryk Ibsen. Björnson byl v době prvního setkání se skladatelem (1866) ředitelem divadla v Oslo. Brzy se obě rodiny spřátelily a hodně se navštěvovaly. Björnson napsal mnoho textů, které Edvard jedinečným způsobem zhudebnil a které našly nejvděčnější interpretku v osobě jeho ženy Niny. V roce 1874 vstupuje do Griegova života Henryk Ibsen a žádá jej o zkomponování hudby ke svému dramatu Peer Gynt. Šťastným řízením osudu je právě ve stejné době Edvardu Griegovi přiznána skladatelská renta, díky níž může zanechat soukromého vyučování a plně se věnovat kompozici. Odjíždí tedy do Bergenu, kde pracuje na této velké zakázce. Premiéra Peer Gynta se uskutečnila 24. února 1876 v Oslo a byla oceněna nadšenými ovacemi publika, které z hudby nejvíce zaujala Solvejžina píseň.
Ze skladatelovy korespondence vyplývá, že se v té době hodně zabýval formální stránkou svých skladeb. Jeho touha po preciznosti jej přiměla k odjezdu na Hardangerský fjord v létě 1877 do Lofthusu. Zde skladatel našel potřebný klid pro práci. Tím, že již tak často nepobýval v rušném prostředí měst, vnesl do svého života určitý rys prostoty a duchovní hloubky. Opět intenzivně poslouchá zpěv lidí i šepot přírody, opět se dívá do hlubin fjordů i své duše... Zde napsal mimo jiné Smyčcový kvartet g moll op. 27, dílo v mnohém ohledu převratné. Zvukovost této velkoryse pojaté skladby podnítila pozdější impresionisty Clauda Debussyho a Maurice Ravela ke kompozici vlastních skladeb, které stejně jako Griegovo dílo překvapují svým zvukovým pojetím, zvláště pak harmonií. Během práce na tomto díle se potýkal s nemalými problémy v oblasti formy (píše o tom v dopise svému příteli Mattisson-Hansenovi, pro něhož kvartet tvořil). Nicméně ve výsledku není ani náznakem patrná kolize, jež nastala při kompozici. Ba právě naopak posluchače naplňuje pocit velké soudržnosti a prokomponovanosti díla jako celku. Autor pracuje s četnými reminiscencemi, ať už ve sféře motivického materiálu, či v oblasti harmonického průběhu. Více než kdy jindy si právě při poslechu tohoto kvartetu uvědomíme již výše zmíněnou tematickou souvislost, která jde napříč celým dílem Edvarda Griega. Hned první motiv je tvořen tóny g-fis-d v sestupném směru. Vybavíme-li si téma Klavírního koncertu a moll, zjistíme, že zde máme naprosto stejnou hudbu: a-gis-e. Ostatně sám autor se k tomuto lapidárnímu, leč výraznému motivu vyjádřil sám, když napsal, že tento melodický postup je pro něj symbolem norského lidu a jeho hudby. Je pravdou, že to je velmi častá figura v nápěvech norských národních zpěvů, ale bylo by chybné považovat Griegovu oblibu tohoto melodického obrysu za vykonstruovaný a přesně cílený zájem. Prostě mu jen utkvěla v paměti, protože je tak trochu "nakažlivá".

Nový domov
V červnu 1884 koupili manželé Griegovi pozemek nedaleko Bergenu a na něm začali budovat svůj nový domov - Troldhaugen. Grieg jako správný Nor stavěl domov ne proto, aby v něm bydlel, ale aby se do něj vracel. Byl neustále v kontaktu s přírodou. Jeho cesty po Evropě, kdy dirigoval své skladby nebo vystupoval jako klavírista, byly prostoupeny neustálými návraty na Troldhaugen a výlety do jeho okolí. Vedle zmíněné vily si Grieg nechal na samé hranici pozemku, těsně u vody postavit malý srub, ve kterém komponoval.

Grieg v Praze
Když se kdysi Ferenz Liszt obrátil k mladému Edvardu v přátelském a kolegiálním gestu, uvědomil si Grieg, už jako slavný skladatel, v době mnohem pozdější, že se situace opakuje, ale nyní je on v roli toho, který nabízí přátelskou ruku mladšímu kolegovi. Bylo to ve vztahu k českému skladateli Josefu Bohuslavu Foersterovi, který mu věnoval svou Sonátu h moll pro housle a klavír. Grieg ji tehdy vysoce ohodnotil. V březnu 1903 zavítal do Prahy a pak ještě jednou v dubnu roku 1906. Obě návštěvy byly skutečnou událostí v českém hudebním životě. Grieg tehdy dirigoval své skladby provedené Českou filharmonií a sám také vystoupil jako sólista na klavír. Jeho vlivu nepodléhal jenom Foerster. První klavírní skladby Vítězslava Nováka mají co do charakteru hodně společného s proslulými Griegovými Lyrickými kusy.
Nováka a jiné komponisty uchvacovala na Griegově hudbě především jinak pojatá lyričnost, která byla naprosto rozdílná od té, z níž se definovaly typické znaky charakteristických skladeb. Možná by se dalo říci, že poetičnost Griegovy hudby není založená na laciném snovém sentimentu, který mysl posluchače odvádí do nereálných sfér. Grieg vnímá skutečnost, nevzdaluje se od ní, ale naopak ji přijímá a reflektuje. Snad proto v jeho kompozicích zaznívá někdy zarputilé opakování, určitá tvrdost v souzvucích s nekompromisně exponovanými disonancemi a také tklivě, lyricky zvroucnělá melodie, jež se s přídechem melancholické zádumčivosti klene nad prostorem celé skladby jako tichý a dlouhý západ slunce nad Hardangerským fjordem.



Edvard Hagerup Grieg se narodil 15. června 1843 v Bergenu v Norsku. Jeho otec byl obchodník a jeho matka byla jednou z výrazných osobností bergenského kulturního života. Vystudovala v Anglii a v Německu hru na klavír a svého syna Edvarda začala učit hrát už v jeho šesti letech. Shodou okolností byl Griegovým prvním učitelem hudby Čech Jan Šedivý, žijící v Bergenu od roku 1825 až do své smrti roku 1877. Na jednom z hudebních večírku, které se u Griegů pravidelně konávaly, si chlapcova nadání všiml tehdejší známý norský hudební virtuos Ole Bull. Doporučil rodičům, aby chlapci umožnili co nejširší hudební vzdělání, a proto Edvard Grieg odjel v patnácti letech studovat do Lipska hru na klavír. V devatenácti letech konzervatoř opustil a krátce nato představil na veřejném koncertu v Gewandhausu své první čtyři skladby pro klavír (dnes známé jako opus č. 1).
Grieg se vrátil z Lipska do rodného Bergenu s velkým nadšením, nicméně malý ohlas koncertu, který uspořádal, se mu stal podnětem k tomu, že po krátké době Bergen opět opustil a odjel do Kodaně, tehdejšího centra severských umělců nazývaného někdy "Paříží severu". Zde se setkal se dvěma osobnostmi hudebního života, které na jeho pozdější tvorbu měly zcela zásadní vliv. První z nich byl dánský hudební skladatel a dirigent Niels Gad a druhý byl o rok starší norský skladatel, autor norské státní hymny, Richard Nordraak. Nordraak probudil v Griegovi zájem o norský hudební folklór, kterým Grieg později inspiroval své dílo. Hned v Kodani Grieg napsal klavírní opus č. 3, písně na slova norských básníků Chamisse, Uhlanda, Andersena a německého básníka Heineho označil jako opus č. 4 a 5 a norskými lidovými tanci se nechal inspirovat při vzniku Humoresek (opus č. 6). V posledním roce svého pobytu v Kodani (1865) složil Grieg ještě Sonátu pro klavír e moll op. 7 a Sonátu pro housle a klavír F dur op. 8, které jsou řazeny k jeho nejlepším dílům. V Kodani se dvaadvacetiletý Grieg zasnoubil se svojí sestřenicí Ninou Hagerupovou a po svatbě se se svojí ženou přestěhoval do hlavního města Norska Christianie (dnes Oslo).
Do kulturního povědomí Christianie se Grieg velmi rychle uvedl svým prvním koncertem (Sonátou F dur), při kterém Grieg na klavír doprovázel houslovou virtuosku Vilmu Normannovou - Nerudovou a Griegova žena Nina zpívala. Krátce nato se Grieg stal dirigentem Filharmonické společnosti a ve volném čase vyučoval a komponoval. Roku 1867 vydalo významné lipské nakladatelství C. F. Peters první sešit Griegových Lyrických skladeb. (Do roku 1901 vyšlo deset sešitů.) Kromě Lyrických skladeb napsal Grieg v Christianii druhou Sonátu pro housle a klavír G dur op. 13 a řadu klavírních skladeb, mezi jinými i Klavírní koncert a moll op. 16. Svým Koncertem pro klavír a orchestr a-moll dokázal Grieg - jako pětadvacetiletý mladík - upoutat nejen Ference Liszta, ale i světovou hudební veřejnost; právě toto dílo bývá spolu s Schumannovým koncertem považováno za nejkrásnější klavírní koncert vůbec. K této oblibě nepochybně přispěla romanticky vzrušená melodika i její specifický norský ráz, jímž se skladatel už definitivně vymanil ze závislosti na německém romantismu.
Roku 1868 pozval Liszt, kterého zaujala houslová sonáta op. 8, Griega do Výmaru Lisztova přízeň pomohla Griegovi k tomu, že získal státní stipendium pro studia v Itálii. V Římě se pak oba skladatelé osobně setkali.
Po studiích v Itálii se Grieg natrvalo vrací do Bergenu. Roku 1874 se na Griega obrací norský dramatik Henrik Ibsen se žádostí o scénickou hudbu k dramatu Peer Gynt. Premiéra roku 1876 v Christianii byla nadšeně přijata. Grieg upravil scénickou hudbu do dvou orchestrálních suit (op. 46 a 55), které jsou dnes známější než Ibsenovo drama, kvůli kterému původně vznikly. Spolupráce obou umělců však pokračovala i po roce 1876, kdy Grieg složil řadu písní na Ibsenovy texty.
Dalším spisovatelem, se kterým Grieg spolupracoval, byl Bjornstejn Bjornson. Na jeho texty napsal Grieg písně, kantátu a scénickou hudbu k dramatu Sigurd Jorsalfar. Po dvaceti letech (1890) ji Grieg upravil a vydal jako op. 56. Dalším (nedokončeným) společným projektem byla společná opera Olaf Trygvason, ke které Bjornson nedopsal libreto. Roku 1889 bylo torzo opery poprvé uvedeno.
Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let se Grieg stal známým po celé Evropě a navštívil řadu zemí. Nejčastěji zajížděl do Lipska, ale navštívil mimo jiné i Prahu (20. - 26. února 1903. Nebyla to však jeho první návštěva Čech; roku 1887 se Grieg léčil v Karlových Varech.) Další návštěvu Prahy uskutečnil rok před svou smrtí 16. dubna 1906, kdy společně se svou ženou vystoupil v Rudolfinu, kde řídil Českou filharmonii. Za těchto pobytů se seznámil s řadou českých hudebních skladatelů, kteří se stali jeho trvalými přáteli, např. Antonín Dvořák nebo J. B. Foerster.
4. září 1907 čtyřiašedesátiletý Grieg ve svém rodném Bergenu zemřel.

 


Použitá literatura:

www.referáty.cz Autor: P. Kubíček

www.muzikus.cz Autor:Lukáš Petřvalský